V roce 1680 vybil mor třetinu Prahy
Od pandemie „černé smrti“v polovině 14. století, která zahubila třetinu obyvatel tehdejší Evropy, ale České země téměř ušetřila, se epidemie moru vracely v osmi- až dvanáctiletých cyklech pravidelně. Jedna z nejhorších postihla České země a speciálně Prahu v letech 1679–1681.
„Nemoc počala horečkou; na těle naskakovaly již v několika hodinách hlízy čili boule, tělo počalo černat a smrt následovala obyčejně v 1–3 dnech,“popisuje epidemii z roku 1680 Václav Schulz ve své průkopnické knize z roku 1901 Příspěvky k dějinám moru v zemích českých 1531–1746. „Později mřeli lidé již v době několika hodin a také případy náhlé smrti, kde lidé na ulici mrtvi padli, nebyly vzácností. Mrtvé tělo rychle se rozkládalo a šířilo děsný zápach, kterým nákaza ovšem byla jen podporována.“
Mor se na konci 70. let 17. století šířil z Uher a Polska. V létě 1679 zachvátil Vídeň a císař Leopold I. se před ním rozhodl uniknout do Prahy. Na cestu se vydal s celým dvorem ve druhé polovině srpna a o měsíc později dorazil do hlavního města Království českého. S panovníkem se do pražského souměstí dostali i uprchlíci před morem, z nichž někteří byli zřejmě již nakaženi.
Masopustní reje
S panovníkovým příchodem vypukl čilý společenský život. Na Hradě se pořádala velkolepá divadelní představení, sám císař vystupoval v baletech a jeho kapela obohatila bohoslužby v Chrámu sv. Víta. A to navzdory tomu, že se v Praze objevily první případy moru: do konce roku 1679 na něj zemřelo na 600 lidí. V březnu 1680, kdy Praha slavila bujarým rejem masek masopust, udeřila epidemie naplno.
Některá opatření proti moru připomínala ty, jimiž dnes bojujeme proti koronaviru. Na hranicích nejen zemí, ale i panství byly postaveny strážnice, zboží i obchodníci byli kontrolováni, dezinfikováni a podrobováni karanténě. Byly zrušeny výroční trhy a jarmarky, uzavřeny hospody a kostely, obchodníci nesměli prodávat rychle se kazící potraviny ani teplé pečivo.
Městské rady se snažily nakažené izolovat, a to dost brutálním způsobem. Nemocní museli zůstat s celou rodinou uvnitř domu. „Nikdo z něj nesměl vycházet a nikdo, kromě osob k tomu určených, nesměl ani dovnitř. Byl označen a uzavřen a zapečetěn,“píše Jiří Havlík v diplomové práci Morová epidemie v letech 1679–1681 v Praze a pražské domy tovaryšstva Ježíšova (2003). „Pečeti směli porušit jen pečovatelé (jak světští, tak duchovní). U domu stál hlídač, kterému ráno a večer shazovali majitelé domu cedulku se seznamem věcí, které potřebují. Tu však mohl strážný číst pouze ze země, do ruky ji vzít nesměl. Pokud nákaza z domu nějakým způsobem zmizela (obyvatelstvo vymřelo, odešlo jinam nebo se uzdravilo), byl dům ponechán ve čtyřicetidenní karanténě.“Poté bylo obydlí otevřeno, vykouřeno jalovcem a sírou, dezinfikováno octem a vybíleno vápnem.
Pražská města budovala za svými hradbami lazarety a také nové hřbitovy. Dnes největší pražské pohřebiště – Olšanské hřbitovy – bylo založeno právě v roce 1680, i když jeho nejstarší část kolem kostela sv. Rocha – patrona proti moru – byla ve druhé polovině 19. století zrušena a dnes je na jejím místě Olšanské náměstí.
Jako předchozí morové rány dopadla i ta z roku 1680 zvláště tvrdě na židy, kteří se tísnili na malé ploše pražského ghetta a jejichž počet ještě vzrostl o židovské uprchlíky před morem ze Slezska a dalších zemí. V březnu 1680 vydal císař rozhodnutí, aby byli všichni židé z ghetta vypovězeni do Libně, transfer obyvatel šlo však uskutečnit jen velmi obtížně. Už předtím nechali představitelé města zatlouct brány do ghetta – kdo se pokusil uniknout, po tom bylo stříleno. Opatření měla očekávatelný následek: židé začali umírat nejen na mor, ale také hlady.
Čím byl pro Londýn mor v roce 1665, tím byla pro Prahu epidemie stejné nemoci o patnáct let později. Za oběť jí padla zhruba třetina obyvatel české metropole. A to navzdory řadě opatření, jež představitelé města proti šíření nákazy učinili.
Praha podobná vesnici
Podle morového řádu se měli nenakažení infekci bránit zpřísněním hygienických opatření, odstraněním domácích zvířat z příbytků a pravidelným vykuřováním místností. Zakázány byly rovněž pohřební obřady, kdo doma skrýval mrtvé tělo, mohl být přímo na místě oběšen. Dobová medicína znala ale jen jediný účinný způsob, jak se nemoci vyhnout – útěk z místa epidemie. V květnu 1680 odjel z Prahy císař se dvorem. Současně uprchla většina šlechticů a movitých lidí. Praha začala připomínat město duchů. „Všichni vznešení lidé, a kdo jen mohl, zmizel. Byl bys viděl Prahu podobnou vesnici,“psal ve svém deníku velmistr řádu křížovníků s červenou hvězdou Jiří Ignác Pospíchal.
Uprchlíci před morem byli ale ve velmi obtížné situaci. Pokud neměli vlastní statky, jen stěží nacházeli azyl, protože města i vesnice lidi z nakažených oblastí odmítala vpustit. Z Prahy úspěšně unikl i lékař Jan František Löw z Erlsfeldu, který později udělal zářnou kariéru ve Vídni, a svým názorem, že proti moru zabírá kouření tabáku, přispěl k rozšíření této neřesti v Českých zemích.
K nebývalé síle moru přispělo i velmi teplé léto. Podle analýzy, kterou publikovali Karel Černý a Jiří M. Havlík v knize Jezuité a mor (2008), kulminovala v Praze epidemie v červnu 1680, kdy během jednoho měsíce zemřely více než dva tisíce lidí. Pak začal počet mrtvých klesat. Před Vánocemi 1680 byly obnoveny veřejné bohoslužby a církevní pohřby. Plně do normálu se život vrátil až v polovině následujícího roku.
Epidemie moru si podle dnešních analýz dobových pramenů v Praze vyžádala více než 12 000 obětí, což byla asi třetina jejího obyvatelstva. Na mor zemřela i řada známých lidí, například jezuita a básník Bedřich Bridel nebo kanovník a spisovatel Tomáš Pešina z Čechorodu.
Další devastující morová rána postihla Prahu o pětatřicet let později a stála život čtvrtinu jejích obyvatel. Pak mor z Evropy zmizel. Proč, to doposud nikdo spolehlivě neobjasnil. V jeho díle zkázy ho však úspěšně nahradily nové nakažlivé nemoci jako cholera, tyfus, tuberkulóza nebo chřipka.