Zavřete to město, ať tam umřou

prostředku. Mimochodem, „alatyr“je v ruském folkloru svatý kámen mocné síly. Případný název pro firmu s takovým zaměřením…

Konec hotovosti?

Mince byly za velké morové rány nejčastěji dotýkaným předmětem a Londýňané s nimi podnikali všechno možné. Řemeslníci si je například nechali házet do hrnců s octem. Defoe vypráví, jak kovář čistil nalezený kožený váček s penězi. Přinesl ho na dvůr v kleštích a vedle něj postavil džber s vodou. „Na váček nasypal něco střelného prachu a od té hromádky se táhl další prach v proužku dlouhém jeden a půl sáhu. Tu pěšinku pak rozžhavenými kleštěmi zapálil, takže prach ožehl váček a řádně vykouřil vzduch. Poté peníze vytřepal do štoudve s vodou. Pokud se pamatuji, bylo tam asi třináct šilinků a něco hladkých čtyřpencí a mosazných farthingů.“(Farthing byla čtvrtina pence a 1/960 britské libry.)

Aforismus a název knížky karikaturisty Jiřího Slívy S hotovostí nejdál dojdeš přestává za časů koronaviru platit. Peněžní instituce Garanční systém finančního trhu varuje před placením postaru letákem, na němž stojí: „Snažte se platit bezkontaktně nebo zadávat platby z domova prostřednictvím internetového bankovnictví. Bankomaty jsou často používané a mohou být kontaminovány viry.“Na tohle zákazníci slyší. Průzkum agentury Ipsos mezi 550 respondenty signalizuje nové poměry – až čtyři pětiny z nich platilo raději kartou.

Katastrofy všeho druhu samozřejmě představují živnou půdu pro všelijaká proroctví, jasnovidné fantasmagorie a babské povídačky. Londýn jich byl v roce 1665 plný a Defoe v tomto smyslu cituje přiléhavé čtyřverší: „Vrtochy hypochondrů v nebi vidí / armády, lodě, bitvy, spousty lidí, / až pevné oko pronikne ty čáry / a dokáže, že jsou to pouhé páry.“

Věštby se v současnosti klubou i z pandemie koronaviru. Předpověděl ji americký spisovatel Dean Koontz, jehož thriller Oči temnoty z roku 1981 pojednává o smrtícím čínském viru s názvem (sic!) Wu-chan-400. Údajně ji prorokoval také Bill Gates a za boží trest označila chorobu ruská gymnastka Světlana Chorkinová: „Je to odplata za vyloučení Ruska z vrcholných sportovních soutěží. Vždyť i v naší hymně se zpívá, že Rusko chrání Bůh,“vyjádřila se. Svatá prostoto!

Zvlášť děsuplné jsou v Deníku morového roku popisy pohřbů, které se vlastně nekonaly, neboť umíralo tak obrovské množství lidí najednou, že to ani nebylo možné. Noční Londýn křižovaly umrlčí káry tažené koňmi a vedené vyvolávači, kteří si na cestu svítili pochodněmi. „Na káře bylo šestnáct sedmnáct těl. Některé bylo zabalené do prostěradla, jiné do hadrů, další jen tak halabala zakryté, že když sjelo z káry, to málo se smeklo a tělo dopadlo do společného hrobu dočista nahé. Tady se žádné rozdíly nedělaly. Chudák či boháč, všichni pospolu.“

Paralela se současnou Lombardií je krutá. Podle Marianne Seminatiové z Bergama jsou neustále slyšet sirény sanitek a umíráčky. „Pohřební ústavy nestíhají. V mnohých kostelech čeká i sedm až osm desítek rakví na to, až je uloží do země nebo spálí.“Nejhorší prý je fakt, že lidé v nemocnicích umírají o samotě. Návštěvy jsou zakázané a jejich blízcí je nespatří ani mrtvé. „Těla se hned odvážejí a pohřby se nesmějí konat,“říká.

Kam se ukrýt?

Vraťme se ještě ke třem přátelům z Londýna roku 1665. Nakonec z města odešli a usadili se v Eppingském lese, dnes historickém hvozdu vzdáleném 30 kilometrů od centra metropole. Truhlář Richard sroubil kůlnu krytou došky, plachtář Tom ušil z plátna a slámy matrace a pekař John vestavěl do jedné stěny hliněnou zídku s komínem a kamny. Jejich osud zaujal místního soudce, který jim vystavil zdravotní osvědčení. Venkované

si na ně zvykli a prodávali jim mléko, sýr a pšenici, ba i zabijačka se konala. Tak se ti tři protloukali až do prosince 1665, a když vlna černé smrti v Londýně opadla, vrátili se domů. Přežili.

Podobně se dnes chovají bohatí Rusové. Mnozí z nich podezřele nízkému skóre nakažených nevěřili a soudili, že vláda s čísly manipuluje. Na „konec světa“se připravují koupí usedlostí s upravenými sklepy, nebo rovnou bunkrů. Jedním z prodejců takového zboží je Denis Drobjazgo: „Postavit zákazníkovi na jeho pozemku bunkr stojí asi deset milionů rublů (kolem tří milionů korun), levnější je tzv. bezpečnostní místnost. Ta přijde na jeden až pět milionů rublů,“vypočítává. Oligarchové si dokonce údajně zřizují soukromé kliniky a skupují plicní ventilátory – ano, ty, k jejichž výrobě nutí Donald Trump automobilku General Motors. Rusové za ně platí dva miliony rublů (přibližně 640 tisíc korun), přičemž o takových přístrojích většina ruských nemocnic kromě Moskvy a Petrohradu jenom sní.

Optimističtější tečku nicméně nabízí Londýn a odcházející černá smrt. V roce 1666 ještě epidemii vystřídal požár, při němž lehla popelem nejen většina domů, ale také zablešených krys přenášejících mor. „Tím se vytvořilo odbytiště pro veškeré druhy zboží, takže sedm let po moru a požáru Londýna panoval po celé zemi tak živý obchodní duch, jaký nikdo nepamatoval,“píše Defoe. Takový návrat prosperity by si jistě přálo i Česko – jen snad bez toho požáru.

Londýnu pomohla jiná katastrofa. V roce 1666 epidemii vystřídal požár, při němž lehla popelem nejen většina domů, ale také zablešených krys přenášejících mor.