Milenci v časech rasových zákonů
Pokud bychom někomu chtěli vysvětlit, jak divné bylo 20. století, stačilo by si vzít následující trojici českých spisovatelů a položit vedle sebe jejich nejpopulárnější díla a konce jejich životů. Viděli bychom ohromný rozpor mezi laskavou hladivostí těchto textů a hrůzou, kterou museli v posledních dnech, či dokonce letech života zakusit… Jenom považte: Vladislav Vančura, autor Rozmarného léta – popraven za heydrichiády. Josef Čapek, autor Povídání o pejskovi a kočičce – zemřel nedlouho před koncem války v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu. A Karel Poláček, autor Bylo nás pět – zemřel v lednu 1945 při pochodu smrti z Osvětimi.
Josef Čapek a Karel Poláček jsou navíc spjati s meziválečnými Lidovými novinami a na rozdíl od Karla Čapka či Richarda Weinera, který byl dlouholetým pařížským dopisovatelem tohoto listu, neměli to štěstí, aby se jejich život uzavřel před druhou světovou válkou. Možná to zní ošklivě, ale jinak to prostě říct nejde. Josef Čapek si koncentrák vysloužil za vlastní tvorbu a za to, kdo byl jeho bratr, Karel Poláček zase za to, že byl židovského původu.
Ještě se nabízí jedno srovnání souběžných dějů. Zatímco Josef Čapek je dávno v koncentráku a Karla Poláčka čím dál víc šikanují protižidovské zákony a nařízení, jejich bývalý šéfredaktor Eduard Bass slaví velký úspěch s románem Cirkus Humberto (1941) i s následnými Lidmi z maringotek (1942), stejně jako mladý redaktor Lidových novin Zdeněk Jirotka, jenž pro změnu uspěl se Saturninem (1942). Mohli bychom tak směle říct, že zatímco jedni trpěli a ztráceli naději, druzí tvořili kratochvilnou literaturu, po níž byl tehdy velký hlad. Jenže tvrzení by to bylo zkreslující, protože dobře víme, že rovněž Karel Poláček tehdy napsal na zadání Hostinec U kamenného stolu, podepsaný Vlastimilem Radou, protože coby Žid samozřejmě knihu pod vlastním jménem publikovat nemohl, a před odchodem do Terezína dokončil i již zmíněný text Bylo nás pět.
Abychom završili lidovkářskou linku, je ještě dobré dodat, že život zajištěného spisovatele, který si může dovolit během války stát dlouho mimo všední realitu, zachycuje další člen redakce Lidových novin Edvard Valenta v románu Jdi za zeleným světlem (1956), jenž byl pro změnu prvním „normálním“dílem, které vyšlo po úmoru socialistického realismu.
Umění o umělcích
Napsat román o posledních letech Karla Poláčka je vlastně velmi dobrý nápad – technicky vzato, vzhledem k samotnému příběhu. Ovšem jde taky o to, kdo ho bude psát. Martin Daneš (1962) odešel v osmdesátých letech do Francie, v devadesátých letech se hojně objevoval též v českém mediálním prostoru a publikoval řadu knih, žádnou pevnou kotvu však v dějinách české literatury dosud nespustil. Proto když čteme, že Rozsypaná slova vycházejí zároveň francouzsky i česky a vznik francouzské verze byl podpořen tamním grantem, nezní to úplně nadějně.
Nechce si tady někdo osedlat Karla Poláčka na cestě k vlastní slávě? Je pravda, že biografické romány v posledních letech slavily značný úspěch, jak potvrdily třeba drtikolovské Dějiny světla Jana Němce či Básník – román o Ivanu Blatném od Martina Reinera. Je to žánr do dnešního světa poměrně konzervativní, neboť člověk je nucen se řídit fakty, která si navíc musí nejdřív podrobně nastudovat. Na jednu stranu držet se faktů, na druhou stranu být schopen všechna místa,
Martin Daneš kde není dost informací, překlenout tak, aby švy nebyly patrné, a hlavně dokázat, aby historické postavy znovu ožily, staly se postavami románovými... to není zrovna jednoduchý úkol.
Martin Reiner – mimochodem majitel nakladatelství Druhé město, jež nyní Rozsypaná slova vydalo – se o osud a dílo Ivana Blatného zajímá víc než třicet let. V takovém případě se asi nemusíme ptát, proč se pustil do beletrizace jeho života. Ovšem ani Martin Daneš si Karla Poláčka nevybral čistě náhodně: přeložil totiž do francouzštiny Muže v ofsajdu a Bylo nás pět. A rovnou si tu můžeme říct, že Rozsypaná slova opět potvrzují starou literární pravdu: totiž že fakt, že jsi někdy napsal dobrou knížku, ještě neznamená, že se ti to povede automaticky zopakovat. A naopak to, že jsi dosud nezaujal, rozhodně neznamená, že to příští knížkou nemůžeš změnit, i když by si na tebe už vsadil jen málokdo.
Ať se mi to nerozsype
Ke Karlu Poláčkovi (1892–1945) se v Rozsypaných slovech přibližujeme ve chvíli, kdy mu začínají těžké časy, které budou už jenom těžší, trychtýř se zužuje. Dá se to však opět říct z hlediska vyprávění příběhu i jinak – ke Karlu Poláčkovi se přibližujeme ve chvíli, kdy se toho začíná opravdu hodně dít. Zaprvé odchází od ženy a žije s mladší milenkou Dorou, zadruhé posílá dceru do bezpečí v Británii, zatřetí přichází o místo v Lidových novinách, protože je Žid... Malé i velké dějiny tedy naší hlavní postavu značně hnětou – a to zní vzhledem k příběhu a k četbě nadějně.
Martin Daneš postupuje v krátkých kapitolách, což nepůsobí nepatřičně jako snaha o jakousi moderní klipovitost, ale dodává tím příběhu opravdu lehkonohý švih. Dalším velkým kladem je, že autor celý román vypráví v setrvalém tónu, což opět nepůsobí monotónně, spíš jako snaha na sebe zbytečně neupozorňovat. Ano, Rozsypaná slova nejsou žádným rozsypaným románem, který by si liboval v jakýchkoli autorských opičkách. Spisovatel se snaží co nejlépe a s pokorou odvyprávět příběh posledních let Karla Poláčka – nic víc. I to je přece dost těžký úkol, s nímž by si leckdo poradit nedokázal.
Poznáváme všední život milenců, které od sebe dělilo dost let, Poláčkovy další příbuzné a především jeho manželku, postavu, jež je schopná zjevit se kdykoli a kdekoli a učinit to nejhorší, co každého napadne, ale přitom se vůbec nestydět. Naopak: jedná s pocitem práva opuštěné ženy. Postava manželky tak působí až jako nějaká karikatura z komedie, ale vzhledem k celku románu to není rušivé. Přesto musí každého napadnout, proč byla ta dáma taková fúrie a jestli opravdu nikdy nedokázala přepnout do jiného módu. A zda se tato jednorozměrnost Martinu Danešovi hodila, dostačovala mu, anebo zkrátka opravdu nebylo vzhledem k předobrazu co jiného nabídnout. Na druhou stranu, její jednání se dá trochu pochopit: v jednu chvíli přece přišla o muže i dceru.
Kafíčko, sbohem
Milenecká dvojice netrpí úplně finančním nedostatkem, zvlášť když Dora zařídí, aby Karel – mělo by se dodat, že v Rozsypaných slovech má románové příjmení Hirsch, stejně jako je tomu u hlavní postavy knihy Karla Poláčka Lehká dívka a reportér – dostával z nakladatelství dosud nevyplacené honoráře. Následně obdrží nabídku napsat Hostinec U kamenného stolu, jejž se odhodlal pokrýt Vlastimil Rada, malíř, který za sebou sice již měl beletristickou zkušenost díky spoluautorství s Jaroslavem Žákem, přesto všichni zasvěcení poznali, že knihu napsal Karel Poláček.
Po úspěchu Hostince U kamenného stolu nakladatel Karla vybídl k dalšímu dílu, jež píše už jako nuceně pracující na židovské obci – to je právě Bylo nás pět,
publikované až po válce. Ještě před Hostincem U kamenného stolu však na začátku války napsal pátou část navazující na Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Přestože udělal několik kopií rukopisu, aby zaručil, že završení pentalogie přečká válku, nepovedlo se. Teprve po letech se objevilo pouze torzo jedné z kopií. To je další smutné tajemství posledních let Karla Poláčka.
Jak se protižidovské zákony zpřísňují, život milenců se stává složitější a únavnější. Nejprve se Karel musí zbavit svého věrného společníka na vycházkách, jezevčíka Kafíčka. Oba chodí dál na procházky, nicméně už nikdy nemohou spolu – protože Karel nemůže tam, kam může Kafíčko, a navíc platí, že Žid nesmí mít psa.
Poté přichází pracovní povinnost. Karel nejprve bezpracně vysedává na židovské obci, což je výraz úcty ke spisovatelské osobnosti, kterou mu projevují i všichni ti ubytovatelé, když začíná s dalšími jezdit po republice, aby – naprosto nesmyslně – evidoval knihy z majetku židovských rodin. Zde přichází jediný literární vtípek, kdy Karlovi oddaný čtenář mluví o Klapzubově jedenáctce jako o jeho knize, přičemž si tento román Eduarda Basse pochopitelně popletl s Muži v ofsajdu…
Mimochodem, kdo by si chtěl o „nenápadném“nástupu nacismu v Německu a o antisemitismu takzvané druhé republiky a životě v protektorátu přečíst víc, tomu lze doporučit nedávno vydané tituly: Cestovatelé ve třetí říši Julie Boydovéa Československo – stát, který zklamal Mary Heimannové.
Rozsypaná slova Martina Daneše jsou románem o posledních letech Karla Poláčka. A taky románem o době, kdy spisovatel byl ještě pan někdo. Ovšem zároveň se jedná o román vyprávějící o tom, že štěstí přišlo pro Karla Poláčka v naprosto nevhodný čas. Příliš pozdě.
Obdiv a pohrdání
Martin Daneš v Rozsypaných slovech navíc nenásilně zkřížil osud Karla Hirsche s Josefem Erjé, což byl pseudonym Josefa Rejthara. Ten je představen jako skutečný untermensch, jenž se konečně díky patolízalství dohrabe tam, kde chtěl vždycky být, akorát na to za normálních okolností neměl. A tak teď potkává odstaveného Karla Hirsche, kterého si na jednu stranu váží, ale na druhou stranu mu závidí – a především jím pohrdá, neboť je to přece Žid.
Josef Erjé je nyní též spisovatelem, píše své špatné básně, jež mu uveřejňují pochybná periodika, a rovněž je jedním z autorů neblaze proslulých rozhlasových skečů. Dnes nejznámějším skečem tohoto nechutného typu jsou protimasarykovské Hvězdy nad Baltimore s Vlastou Burianem. Mimochodem, jejich dramaturgem byl i František Kožík, což je další osud, který by jistě stál za románové zpracování. Spisovatel, jenž za války jel do Katyně spolu s dalšími, aby podal svědectví o tom, že se hromadného vraždění dopustili Rusové. Co vypadalo jako hitlerovská propaganda, se ukázalo být pravda, s níž měl však český spisovatel po nástupu komunistů v roce 1948 pochopitelně velké problémy.
Nad stránkami Rozsypaných slov se samozřejmě také nabízí kardinální otázka, proč rodák z Rychnova nad Kněžnou neodešel včas do bezpečí, stejně jako jeho dcera. O jednom zmařeném odchodu je řeč – musel by odejít bez Dory. Ovšem spíše je naznačeno, že po tom všem, co zažil během bojů v zákopech první světové války, nerad jezdil do zahraničí a nejraději zůstával doma. A za to, že nakonec trávil tolik času spíš v redakci, u karet či po kavárnách, mohla povaha jeho manželky… Stejně tak čtenáře románu Martina Daneše napadne, že je divné, že se za celou dobu Karel nesetká s nikým z bývalých kolegů z Lidových novin. Ale asi to opravdu nebylo rozumné, možná to bylo nebezpečné a třeba to bylo docela nemožné.
Z románu zbude příjemný pocit neokázalé, citlivé služebnosti. A jistě je mostem, po němž autor touží, totiž aby po dočtení čtenář sáhl po některé z knih Karla Poláčka.
Spolu, dokud to jde
Rozsypaná slova by se vlastně dala charakterizovat i jako smutný tanec milenců, kteří se konečně našli, po šikmé ploše. Nejdřív jde on s ní na shromaždiště u Veletržního paláce – přesně tam, kde románový pan Theodor Mundstock Ladislava Fukse přišel o život –, odkud je odvezou do Terezína. Z Terezína do transportu jde pro změnu ona s ním. A tím jejich společná cesta – tak pozdní a tak krátká – končí, neboť na rampě je každý poslán na jinou stranu…
Člověk nemusí být fandou biografických románů, aby uznal, že Rozsypaná slova se Martinu Danešovi opravdu povedla. Zbude po nich příjemný pocit neokázalé, citlivé služebnosti. A jistě taky jsou tím mostem, po němž autor touží v doslovu. Totiž aby po dočtení jeho románu čtenář zase sáhl po některé z knih Karla Poláčka.
Dobré připomenutí dobrého spisovatele a jeho strašného osudu. Dobré připomenutí toho, že ve střední Evropě je dobře vždycky pouze dočasně a že je třeba si nic nenamlouvat a nemilosrdně se rozhodnout k odchodu. Hlavně včas. Což pro národ milovníků chat a chalup jistě není příliš uklidňující zpráva.