Všechny podoby Hegela
Je údělem filozofů, kteří přicházejí s revolučními myšlenkami, aby se setkávali s odporem. A někdy takový odpor může trvat i stovky let. Georg Wilhelm Friedrich Hegel je toho dokladem. A přitom k jeho osobě i dílu existuje tolik interpretací, že by se nestačil divit.
Sören Kierkegaard vylučoval, že by Georg W. F. Hegel miloval svou ženu. Vyčetl to z Hegelových spisů: Kdo skutečnost uzavírá do racionálního systému, není schopen lásky. Kierkegaardovo zhodnocení není bez zajímavosti. Podezření, že Hegel nemůže vědět, co je láska, souviselo s přesvědčením, že dostatečně nedocenil individualitu: přece nerozumíme-li síle individuality, nemáme ani o lásce potuchu.
Že je Hegelova filozofie od základu pomatená, si nemyslel jen dánský existencialista. V tomto žánru proslulo i ráznější zhodnocení Karla Poppera, který Hegela ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé zařadil mezi totalitní myslitele a německého idealistu označil za otce „fašistické břečky“. Popper navíc Hegelovu filozofii nechápal jako projev myšlení, ale slaboduchosti. Optimisté mezi odpůrci oznamovali již za filozofova života, že brzy bude konec s Hegelem i s jeho myšlením. Kýžený efekt však neměla ani epidemie cholery z roku 1831.
Hegel jí sice podlehl, jeho myšlení ale přežilo. A nejen to: zrodilo se v nových podobách. Je až k nevíře, že analytický Hegel z anglosaského světa má něco společného s existencialisticky rozdováděným Hegelem Francouzů nebo sociálněkritickým Hegelem ve Frankfurtské škole. Zvláštní disciplína je rozverný psychoanalyticko-marxistický Hegel, na jehož copyright mají nárok Slovinci v čele se Slavojem Žižekem, který nad Hegelovým dílem vyhlásil volnou zábavu.
Zkázu způsobili lidé a tahle doba
Při 250. výročí Hegelova narození můžeme konstatovat, že tahle mocnost nepadla. Na mnohost „Hegelů“i kritiku jednoho typu Hegela – toho, který platí za restauračního filozofa – reaguje ve svém monumentálním díle Hegel. Der Philosoph der Freiheit přední německý znalec Hegelova díla, filozof Klaus Vieweg. Polemizuje v něm s rozšířenými interpretacemi Hegelovy filozofie a uvádí na pravou míru i to, co tvrdili zlí jazykové jako zmíněný Kierkegaard nebo později Arthur Schopenhauer: že Hegel byl příliš spokojený na to, aby mohl být filozofem.
Svým nezaměnitelným způsobem celý problém přiostřil Nietzsche, když prohlásil, že již samo manželství je neslučitelné s myšlením. Takový argument proti mysliteli obstojí podobně jako výtka z neschopnosti milovat. Přesto: musí filozof trpět, aby byl dobrým filozofem? Anebo obecněji, musí člověk trpět, aby myslel?
Vieweg Hegela nepředstavuje jako člověka ždímajícího svou filozofii ze série katastrof, ale obraz spokojeného filozofa vezme zasvé i tak. Do čtyřicátého roku života je Hegelův život nestálý, poznamenaný střídáním zaměstnání od domácího učitele, novináře a redaktora po gymnaziálního profesora a později ředitele gymnázia. Tato profesní minulost dnes nevyznívá jako selhání, Hegelův život ale opakovaně ovlivňuje finanční nejistota a vědomí věčného provizoria. Nestálý se zdál i filozofův osobní život: z poměru s Christianou Burkhardtovou vzešel nemanželský syn, jehož život skončil předčasně na dobrodružné výpravě do Indie.
Že Hegel ještě ve středním věku nepůsobil jako dobrá partie, dokládá i historka ze zásnub. Rodiče nastávající propadli panice, když Hegel požádal o ruku jejich jedenadvacetiletou dceru Marii von Tucherovou. A pochybnosti budoucí velikán nebudil jen na manželském trhu. Při ukončení studia teologie mu profesoři omylem vystavili dokument, na němž nebylo natištěno obvyklé „nic nebrání“(nullam operam impendit), ale naopak „všechno brání“(multam operam impendit) nabytí titulu. Již první biografové psali v souvislosti s touto historkou o „idiotovi mezi filozofy“. Když jeho sláva a vliv sílily, označení rozšířili: Hegel byl rázem „nebezpečný idiot mezi filozofy“.
A přinejmenším z korespondence ze studijních let je patrné, že pochybnosti stíhaly i Hegela samotného. Často si stěžoval na pocit nicotnosti, čemuž se nelze divit: málokdo by oplýval sebevědomím, kdyby na koleji bydlel v jednom pokoji s geniálním Hölderlinem a neméně geniálním Schellingem. První již ve dvaceti proměnil tvář poezie, druhý filozofie.
Přátelství s Hölderlinem, který se narodil ve stejném roce jako Hegel, bylo pro Hegela určující v mnoha ohledech. Díky Hölderlinovi pocítil sílu poezie, představivosti i šílenství. Hölderlinův zdravotní stav se zhoršil, když si začal s vdanou ženou Susette Gontardovou. Korespondence básníka s filozofem svědčí o tom, že si oba uvědomovali, že Hölderlin uprostřed svého života vyhasíná. „Tohle… to přece nejsi ty, Fritzi,“napsal Hegel básníkovi, který odpovídá: „Ale ano, takovým člověkem jsem se stal. Tohle jste ze mě udělali vy.“Na otázku, kdo přesně způsobil zkázu, odpovídá Hölderlin replikou: „Lidé a tahle doba, Hegele.“
Egoismus není vada
Co všechno v Hölderlinově psychické nemoci sehrálo roli, nevíme a to, že se sám básník odvolává na zničující působení druhých a doby, o ničem nevypovídá. Jinak je tomu, když se podíváme na Hegelovu filozofii. Podle ní se moderní svět stává niternějším, emocionálnějším a sebestřednějším. Člověk již není zasazen do hierarchického řádu, který ho sice omezuje, zároveň však poskytuje bezpečí před sebou i druhými. Nyní člověk slyší, že má svůj osud ve svých rukou, což je samo o sobě dost velká výzva. A ani to není všechno. Nejsme jen tím, co děláme, jsme tím, jak se v tom, co děláme, jevíme druhým. Toužíme po tom, aby po nás druzí toužili – ne nutně proto, že
jsme egoističtí, ale prostě proto, že právě to konstituuje náš status. Egoismus je v tomto smyslu sociologický fakt, ne vina nebo charakterová vada.
Hegel navíc ukazuje, že egoismus je pouze jednou z mnohých verzí sebestřednosti, na nichž moderna stojí. Tou druhou je vědomí důstojnosti každého jednotlivce.
Vieweg se ve svém výkladu zaměřuje na tento druhý typ. Přitom zdůrazňuje, jak směrodatná byla Velká francouzská revoluce, z jejíž interpretace Hegelovo dílo vyrůstá. Tato historická událost byla pro Hegela svědectvím, že nyní člověk svět obývá jinak. A právě sem vstupuje třetí sebestřednost, kterou nejlépe vystihl Kant: Nejsme to my, kdo se točíme kolem věcí, naopak se věci točí kolem nás.
Analogicky usuzujeme, že se vláda má točit kolem člověka, nikoli člověk kolem vládců. Veškerá skutečnost se tím stala lidskou, subjektivní a vytvořenou. Výkon člověka vplývá do skutečnosti a člověk zjišťuje, že jeho vlastní poznání je prostředkováno tím, jak ti druzí poznávají a co vědí. Když myslíme, myslíme myšlení – myšlení druhých – a cítíme city druhých. I naše vnímání se opírá o to, co vnímají druzí, a naše paměť se opírá o jejich vzpomínky. Nic není vně.
Co naplat, prostě to tak je
Opravdu není nic vně? Snad právě na této tezi se interpretační tradice lámou. Tento spor se projevil i v nedávné konfrontaci na stránkách německého týdeníku Die Zeit, kam americká filozofka Judith Butlerová napsala, proč dnes číst Hegela. Zdůraznila, že člověk je člověkem, nakolik je druhým uznáván, a že lidství i svoboda nejsou vlastnosti, které bychom mohli připisovat jednotlivci, ale spíše něco, co existuje jen jako sdílené.
Jinými slovy, moje svoboda nekončí tam, kde začíná svoboda druhého, moje svoboda končí tam, kde se přestávám o svobodu druhého zajímat. Rovněž zdůraznila sílu společenských narativů, z nichž není cesty ven, a tak jsme do světa postaveni vždy dříve, než se postavíme na vlastní nohy.
Klaus Vieweg odpověděl kritickým textem, v němž nenamítá nic proti prvnímu bodu, totiž že člověk je člověkem, nakolik je druhým uznáván, považuje jej však za problematický, pakliže nevezmeme v potaz Hegelovu logiku, která je nejzákladnější vrstvou celého jeho díla. Kdybychom totiž zůstali u toho, že člověk je podmíněn společností a druhým, hrozí, že dospějeme k tomu, co kritici Hegelovi vytýkají: že jednotlivec je vězněm společnosti a vztahů s druhými. Jenže právě to Viewegův Hegel odmítá a překvapivě tak činí odkazem na Hegelovu metafyziku. Navzdory řečem o postmetafyzické moderně není Hegelova metafyzika ve Viewegově čtení v rozporu ani s modernou, ani se svobodou.
Relativismus, který Vieweg chápe jako protipól k metafyzice, nás neuchrání před nebezpečím nelegitimních nároků, které vznášíme na druhé, a dokonce ani před totalitním smýšlením. Relativistický argument zní, že určité společnosti sice nerespektují svobodu jednotlivce, ale co naplat: ony už to tak mají a takto se – v neprůhlednosti sobě vlastní – zkrátka ustavily.
Argument pak obyčejně pokračuje takto: vzhledem k tomu, že i západní společnosti stojí na určitém typu neprůhlednosti, nemáme si co vytýkat. Tento závěr je podle Viewega nepřípustný. Hegelova aktuálnost tkví mimo jiné v prostém vhledu: nejenže existují lidé, kteří se mýlí, ale dokonce existují i společnosti, jejichž základní ustavení je třeba odmítnout.
Pravda je to, co vygooglíme Svrchovaným úkolem každého člověka je povinnost nesetrvávat ve vlastní zranitelnosti, plynoucí z neprůhlednosti toho, jak nás společnost ustavila. Určením člověka je dospět k vědomí vlastního myšlení a odpovědnosti. Proto je pro Hegela stěžejní logika, kterou chápe jako porozumění dynamice myšlení, a přitom tvrdí, že v základních strukturách myšlení tkví sama podstata skutečnosti.
Tento výrok má přinejmenším dva významy. Jedním z nich je, že skutečnost je sociálně konstruována. Přeneseno do současnosti a s trochou nadsázky to znamená, že pravda je to, co vygooglíme. Tuto interpretaci ale Vieweg nezastává. Spolu s Hegelem tvrdí, že struktury myšlení jsou struktury myšlení a sociální struktury zase jsou sociální struktury. Svobodní jsme právě proto, že se jedno nepřekrývá s druhým, a tedy ten, kdo si myslí, že stojí trochu mimo společnost, může ji právě díky tomu nějakým způsobem reflektovat. Být mimo aktuálnost je základ myšlení.S tím souvisí teze, která si přinejmenším od druhé světové války vysloužila výsměch. Hegel měl za to, že roku 1821 se v Prusku, shodou okolností v Berlíně, kde zrovna přednášel, završily dějiny. I tato nehoráznost se ale nakonec ukázala být plodná: vyvolala četné reprízy teze o konci dějin a podala jasné svědectví, že je-li vtip dobrý, je vtipem, i když je opakovaný. Hegel svou tezí o konci dějin mínil, že lidé dospěli právě v 19. století k rozhodujícímu vhledu: právo na sebeurčení jednotlivce je nepřekročitelné. Člověk může být plně člověkem jedině tehdy, může-li se svobodně určit na třech základních rovinách – svobodně si smí vybrat svého partnera a zaměstnání a svobodně se může účastnit politického života. Bez ohledu na to, jestli je tato idea sebeurčení v konkrétním státu uskutečněna, nebo ne, je to nejzazší cíl, který nemá legitimní alternativu.
Již první biografové o Hegelovi psali jako o „idiotovi mezi filozofy“. Když jeho sláva a vliv sílily, označení rozšířili: Hegel byl rázem „nebezpečný idiot mezi filozofy“.
Popis své doby
Vieweg upozorňuje, že v Hegelově důrazu na právo jednotlivce je však jedna věc matoucí. Hegel zcela odmítá přistoupit na dichotomii individuum – společnost. Právo jednotlivce na sebeurčení lze uchovat jedině za podmínky, že zároveň nezanikne vhled do společenské podmíněnosti jednotlivce. To ale neznamená, že by se pozice jednotlivce zcela vyčerpala v jeho společenském určení. Společnost jednotlivci poskytuje sílu, aby ji svým vlastním myšlením překročil. Překročit společnost ovšem neznamená postavit se proti ní, ale být si vědom nezávislosti na oné síle, jíž je člověk zavázán, aniž by se stal jejím otrokem.
Viewegova kniha je připomenutím toho, jak Hegel uchopil svou dobu v myšlenkách, ale cenná je i v jiném ohledu. Ukazuje, že jak o skutečnosti přemýšlíme, tvoří samo nitro skutečnosti. I tak jsou lidé, a není jich málo, kteří duchovní vědy, jež se na nitro zaměřují, považují za druhořadé. Viewegův Hegel by na to s klidem odpověděl: „Co naplat, existují lidé, kteří se mýlí. A občas jich zkrátka není málo.“