Na výletě do volnosti pohybu

Místo benevolence úřadů teď rozhodují pravidla

Kdo o víkendu vyrazil z města, musel si toho všimnout. Krajinou proudili lidé a mnozí z nich neměli roušky. Jde o důsledek toho, že vláda uvolnila restrikce? Nebo by to dopadlo stejně, protože lidé už potřebovali oddech? Na tuhle otázku jednoznačnou odpověď nedostaneme.

Lze říci toto. Lidé se hemžili už o Velikonocích (ještě za přísných opatření) a hemžili se i teď. Ale teď alespoň podle pravidel. V pátek ráno, po měsíci a půl, se víceméně obnovila domácí svoboda pohybu. Je to docela průlom, alespoň z pohledu běžných lidí či minimalistů.

Když se v poslední době mluvilo o volnosti pohybu a cestování, vždy šlo hlavně o hranice a možnost je překračovat. Na hranice státu se soustředily i obavy či emoce. Ilustrovaly to výsledky průzkumu, že 70 procentům lidí víc vadí zavřená kadeřnictví než zavřené hranice.

Jenže svoboda pohybu je širší téma. Za třicet let si společnost zvykla, že volný pohyb po území státu je něco, o čem se nediskutuje. Je to axiom a omezen může být pouze tam, kde se to výslovně zakáže. A to zákonem, a navíc v terénu nápadnou cedulí. Například se nesmí chodit do vojenských prostorů, do jistých zón národních parků a podobně. Ale vždy podle pravidel a výstražných cedulí.

Až nouzový stav (respektive opatření vlády či ministerstva zdravotnictví) přinesl dosti zamlžující změnu. Byl zakázán „volný pohyb osob na území celé ČR“a následovaly výjimky. Stručně řečeno umožňovaly jen cesty do práce, za rodinou či blízkými, pro nákup a „pobyt v přírodě nebo parcích“. Už z této formulaci čiší nejasnost. Kde je hranice „přírody“? Je to pro Pražany Prokopské údolí? Brdy? Šumava? Či dokonce Beskydy? Kde leží hranice mezi tolerovanou relaxací v přírodě a porušením zakázaného volného pohybu?

Objevují se teď příměry k totalitě. Jsou přepjaté už proto, že zelenou hranici nikdo nehlídá, a navíc by musely v té či oné míře platit pro většinu Evropy. Ale v gumovém charakteru definic volného pohybu by se jistá podobnost našla.

Každý ví (starší to zažili), že za komunismu bylo nepřístupné pohraniční pásmo. Jenže úřední buzerace začínala před ním. Mnohem dříve, než člověk vůbec mohl spatřit ceduli „Hraniční pásmo, vstup zakázán“, byl kontrolován, buzerován, ba i vykázán už z blízkého vnitrozemí, aniž by ho tam nějaká výstraha varovala. Čistě podle svévole a benevolence.

Na podobné benevolenci – i když ve prospěch občanů – spočíval od 16. března úřední výklad volného pohybu v přírodě. Ano, není znám případ, že by byl kvůli tomu někdo popotahován (když už, tak kvůli rouškám nebo početnosti skupiny). Ale už vědomí, že tato praxe se opírá jen o benevolentní výklad policie (sám Jan Hamáček říkal, že v lese policie nikoho honit nebude), znejišťovalo. Našinec si dokázal představit, jak asi by policie reagovala, kdyby k tomu dostala patřičnou motivaci.

Přinejmenším v tomto smyslu lze čtvrteční verdikt soudu i vládní reakci uvítat. Tam, kde dosud fungovala benevolence (volnost pohybu), se obnovují pravidla. Tam, kde dosud fungovala přísnost (povinné roušky), se nic nemění. A tam, kde fungoval zákaz (překračování hranic), budou rozhodovat pravidla té země, do níž zájemce míří.

Na benevolenci spočíval od 16. března úřední výklad volného pohybu v přírodě. Ano, není znám případ, že by byl kvůli tomu někdo popotahován. Ale už vědomí, že tato praxe se opírá jen o benevolentní výklad policie, znejišťovalo.