Solidarita? Nikoli. Pud sebezáchovy
Cenou za koronavirus bude paradoxně prohloubení evropské integrace. Bezprecedentní velkorysost severu Evropy vůči jihu je nutností
Včasech, kdy mnozí mluví o konci Evropské unie či přinejmenším o rozpadu eurozóny, je vhodné zamyslet se nad nutností pravého opaku – posílení a prohloubení integrace. Jde totiž o logický krok, ke kterému vede každá krize. V době krizí se více než jindy uvažuje o jejich příčinách a o funkčnosti stávajícího systému s výhledem do budoucna.
Navíc platí jedno. Státy evropského severu + Francie již dlouhou dobu pociťují frustraci z laxního integračního přístupu východu. Tuto tenzi, která již léta před koronavirovou krizí hrozila explozí, přerušily na krátko volby do Evropského parlamentu, následně debata o víceletém finančním rámci a nyní koronavirus. Tlak je však stále pod pokličkou, téma „co s integrací“se dříve či později jednoduše řešit bude, ať chceme, či nechceme.
Existují dvě řešení – hodit do soukolí „vidle“, nebo EU reformovat formou posílení unijních pravomocí. Vzpomeňme si na fiskální krizi, která si jen několik měsíců po ratifikaci Lisabonské smlouvy vynutila výrok spolkové kancléřky volající po nových změnách primárního práva EU. Další prohloubení integrace? Pro mnohé to představovalo výzvu, kterou členské státy nikdy neskousnou. A stejně k tomu nakonec došlo, byť formou tzv. Fiskálního paktu, mezinárodní smlouvy zavádějící vyšší rozpočtovou zodpovědnost smluvních států. Opakem by totiž byla nekoordinovaná rozpočtová politika členských států, šílenství, které by dříve či později vedlo ke krachu eurozóny.
Řešení se nabízí
V podobné situaci se přitom nacházíme nyní a zřejmé je jedno. Když se nic nepodnikne, zadluží se Itálie a další o desítky procent HDP, které stáhnou ke dnu je a posléze i eurozónu. Řešení se přitom nabízí, nahlas se však nezmiňuje. Pro mnohé jde totiž o morální inferno. To je ostatně pochopitelné, ztráta politických bodů u vlastního obyvatelstva nedovoluje severním státům pojmenovávat věci nahlas.
Jak zní ono řešení? Obrovská, nevídaná, bezprecedentní velkorysost severu Evropy vůči jihu, finanční injekce zastánců protestantské etiky (sever) těm, kteří v minulosti chápali fiskální pravidla poněkud volněji (jih). Je na výběr? Není.
Řeči o nezodpovědném zadlužování se v minulých dekádách jsou oním pověstným mlácením prázdné slámy. Není to otázka volby, není to ani často zmiňovaná solidarita, nýbrž otázka pudu sebezáchovy. Němcům to již dávno došlo, podobně jako před deseti lety v případě řecké krize, jen zatím nevědí, jak to sdělit vlastním občanům. EU i euro totiž zoufale potřebují, ať to stojí cokoliv. Jako exportní ekonomika mohou mít zájem na stabilním, či dokonce slabém kurzu eura, zachování společné měny je pro ně však zásadní. Forma řešení? Ať již tento finanční transfer proběhne cestou eurobondů (půjčky nicméně nic neřeší) či formou kvantitativního uvolňování ze strany ECB přinášejícího riziko inflace, a tím pádem znehodnocování vkladů německých střadatelů, jedno je jisté: dojít k němu musí. Můžeme
se bavit o formě, můžeme se bavit o míře, nicméně řečeno s klasikem je to tak jediné, co s tím můžeme dělat.
Přístup Německa vůči některým řešením navrhovaným z jihu je dosud odmítavý. Může za tím být strach německé kancléřky z posílení domácího euroskepticismu nebo také jen snaha vytvořit si prostor pro zobchodování injekce jihu Evropy. My vám dáme peníze a vy nám dejte více integrace. Prostě pošleme peníze s účtenkou, na které bude napsáno „více integrace“. Finanční pomoc za jednotný daňový sazebník pro firmy, více fiskálních pravomocí pro Unii a tak dále. Francouzi mají nápady, Němci mají peníze a loajalitu k projektu „Spojené státy evropské“a Italové mají nouzi a poptávku po jejím řešení.
Něco za něco
V době krize nicméně prohlubování integrace nezní vábně. Přesto však k danému kroku dojít musí, možná právě formou zmíněného „obchodu“. Že je naivní tvrdit, že si lze stát jako Itálie koupit? Ale kdeže. Bavorský král Ludvík II. souhlasil v roce 1870 s Bismarckovým projektem sjednoceného Německa a vstupem Bavorska do společného státu výměnou za pořádný dárek – finanční balík od Pruska, ze kterého mohl financovat stavbu svých nákladných zámků. Velká Británie v roce 1984 souhlasila s navýšením vlastních příjmů Evropských společenství za to, že jí ročně vraceli část jejích příspěvků. Takto by šlo jmenovat příklady donekonečna.
Trpělivost států evropského jádra bude co nevidět u konce. Jimi řízené soukolí se roztočí a státy periferie naskočí, nebo ne. Vše se možná ukáže již během německého předsednictví v Radě EU, které začíná 1. července. Pokud platí výše načrtnutá rovnice prohlubování integrace, je otázkou, jak se k tomu postaví východ. Slovinci, Slováci ani baltské národy si nenechají ujít svoji šanci být při tom. No a když Maďaři, Češi či Poláci nebudou chtít, obejde se to i bez nich. Evropský sever čekal již příliš dlouho a kvůli nám si nenechá svou šanci ujít. Itálie je z historických, ekonomických a symbolických důvodů pro sever důležitá. Východ možná také, ale méně. Mějme to na paměti, až budeme zase filozofovat o „útlaku“Bruselu a „trpícím“národním státu.
Trpělivost států jádra bude co nevidět u konce. Jimi řízené soukolí se roztočí a státy periferie naskočí, nebo ne.