Až se Evropa a USA rozmrazí
Po koronavirové krizi bude Evropa zřejmě ještě slabší, než tomu bylo po roce 2008
Jaká bude globální role a význam Evropy poté, co se začne probírat z ekonomického zamražení? Po minulé krizi v roce 2008 Evropa ztratila. Globální finanční krize a následná tzv.velká recese se sice zrodily v USA, ale tamější autority (vláda a centrální banka) zareagovaly dynamicky, kreativně a odvážně. Také proto – a díky celkovému nastavení amerického ekonomického modelu – byl ekonomický růst v USA během poslední dekády dvakrát rychlejší než ekonomický růst v EU, která navíc zaostává nejen v inovacích, ale také demograficky.
Jak to bude tentokrát? Na první pohled to vypadá, že oba přístupy – evropský i americký – mají své výhody a nevýhody. Americký kongres schválil historicky největší záchranné balíčky a tamější centrální banka zásobuje ekonomický systém prakticky neomezenou likviditou. I tak ale přišlo o práci za pár týdnů přes 30 milionů lidí. Z únorové historicky nejnižší nezaměstnanosti od doby, kdy se začala měřit, se Amerika dostala na historicky nejvyšší, respektive rekordní úroveň nezaměstnanosti. Lze vcelku očekávat, že dopady budou drastické. Spotřebu prudce omezí nejen desítky milionů nezaměstnaných a jejich rodiny, ale i další desítky milionů lidí, kteří se bojí, že o práci přijdou.
Na starém kontinentě zaspali
V Americe jsou většinou hrdí na systém „hire and fire“(najmi a vykopni). Po krizi ale uvidíme, jestli toho „vykopávání“nebylo příliš. Také se ale může ukázat, že po odemčení ekonomiky najdou Američané po desítkách milionů práci (často tu samou) stejně rychle, jako o ni přišli.
Evropský méně pružný trh práce se v okamžiku nárazu strachu může jevit vhodnější. Propouštění je obtížnější, ale v případě prudkého úderu to může být lepší. Normální časy vzývají pružnost pracovního trhu, flexibilita je dobro, při náhlém úderu krize však pružnost škodí. Pak je tu robustnější evropský systém automatických stabilizátorů, což znamená, že při propadu ekonomik automaticky klesne výběr daní a pojistného a prudce se zvýší výdej na podpory a sociální dávky. Automatičnost znamená, že není tolik třeba spoléhat se na politicky dramatické schvalování záchranných balíčků. Prostě to běží, ať je u moci kdokoli.
Krize je tak mohutná, že mimořádné záchranné balíky jsou samozřejmě třeba i v Evropě, makrokeonomický význam ale budou mít pouze opatření jednotlivých států. Přitom nejvíce postižené státy jako Itálie nebo Španělsko mohou dát do boje s krizí menší podíl HDP než severní státy. Místo konvergence se tak v EU prohloubí ekonomická divergence mezi státy, především mezi severem a jihem. Společné evropské peníze jsou z hlediska makroekonomické stabilizace slabé a marginální, v podstatě na úrovni statistické chyby.
Kde je rozdíl vůbec nejmarkantnější, je centrální bankovnictví. To americké je odvážnější, svobodnější a kreativnější. Krizi v roce 2008 sice způsobili američtí finančníci, ale americká centrální banka se poučila z chyb po roce 1929 a byla schopna rychle uplatnit experimentální řešení podpořená vědou. Oproti tomu Evropská centrální banka (ECB) dlouho nevěděla, co smí a nesmí, a program nákupu státních dluhopisů (kvantitativní uvolnění) spustila o šest let později než americký Fed (americká centrální banka) a o šest let později, než bylo třeba.
Při poslední krizi reagovaly USA kreativně a odvážně. Tomu, co se tam dělá už dvanáct let, se ale v Evropě pořád říká experiment.
Spojené státy jako záruka
To, co se v Americe dělá už dvanáct let, tomu se v Evropě pořád říká experiment a leckdo to považuje za hazard. Korunu tomu nasadil úterní verdikt německého ústavního soudu, který ECB výrazně do budoucna svázal ruce. Propast mezi evropským a americkým přístupem se nadále prohloubí.
Navíc je pro USA výhodou, že Fed nemá v mandátu pouze cenovou stabilitu, ale musí bojovat i s nezaměstnaností. Bezprecedentní nezaměstnanost uvolňuje ruce kreativnímu a otevřenému postupu centrální banky. ECB zůstane svázaná dogmatismem a německým dirigismem.
Přitom mnohé evropské státy spustily nebývale masivní sociální programy na záchranu ekonomik, podnikatelů a firem s tím, že jejich státní dluh bude centrální bankou eurozóny monetizován, což bude možné především proto, že i tak budou po historicky bezprecedentním ekonomickém propadu převažovat deflační tlaky a centrální bance to bude v rámci jejího mandátu logicky dočasně umožněno.
V této situaci je doslova komické, že se mluví o Marshallově plánu pro Evropu. Marshallův plán ale platily USA. Tentokrát by si ho musela platit EU sama. Jenže na to nemá, a to, co by mohla, si ještě nechá soudně zakázat. O důvod více si myslet, že po této krizi Evropa globálně oslabí ještě mnohem více než po té minulé. Jako by nestačilo, že je Evropa se svými bonsajovými armádami de facto bezbranná a bezpečnost si plně outsourcuje do USA. Raději si snad ani nechtějme představit, co by se stalo, kdyby USA nad Evropou zavřely svůj deštník.