Český narativ

čtyři roky, aby se připravili na krizi válečnou. Nestalo se nic. Pevnosti se začaly stavět v roce 1936! V roce mobilizace byly nedostavěné a nevyzbrojené. Československou armádu hodnotili Němci takto: pěchota evropský nadprůměr, motorizace v počátcích, letectvo nulové. Na armádě se šetřilo, spoléhalo se na Francii. Když se všechno sesulo do mnichovské hanby, sesula se i společnost do bahna druhé republiky. A všechno po letech milosrdně překryl narativ o erbovní noci, jací jsme to byli junáci!

Druhý příklad o podivném českém narativu má ještě dost žijících svědků, mám totiž na mysli rok 1968. Opět nádherné vzepětí národa, nejen jedna erbovní noc, ale celý první erbovní týden po ruské okupaci. A společnost držela ještě rok, než ji Husák potlačil milicí a hrozbou dalšího ruského zásahu. Pak se opět sesula do smradu normalizace, jen hrstka lidí se tomu nepoddala. Kdo nekrade, okrádá rodinu. Musíme tam všichni. Proti větru se močit nedá. Když odejdu já, přijde horší a podobné odpustkové modlitbičky.

Naneštěstí nám Státní bezpečnost poskytla seznamy svých spolupracovníků a své selhání si převypravujeme asi takto: to ti na seznamech byli sviňáci! My jsme jen volili, mávali třepetalkami, kšeftovali a družili se s okupanty, ale jinak jsme byli slušní lidé! A dokonce jsme veřejně na hokeji fandili proti Rusům. Má ten erbovní týden co překrývat!

Jak si česká společnost po letech převypráví dobu koronavirovou? Mám dojem, že už dnes se základy onoho budoucího narativu budují: neschopná vláda v čele s pablbem, hovadem, zlodějem a opicí, plná neschopných pitomců. (Mimochodem: vrcholná nadávka Peroutkovi v druhé republice bylo oslovení „ty koni drátěnej“. Vývoj nezastavíš.) Krizi chtěla využít jen k nastolení diktatury. Naštěstí se společnost vzepjala a masovým šitím roušek virus porazila. Že by asi tak?

To masové rouškošití bylo skutečně obdivuhodné a dá se říci, že i erbovní. Tvrdit však, že jen roušky samy porazily virus, by byl vrchol podlosti vůči vládě. Ale v dnešním Česku proč ne?

JIŘÍ HANÁK