Izrael má konečně vládu
Ne méně než 35 ministrů má nová izraelská vláda. Její schválení parlamentem znamená ukončení mnohaměsíčního vakua vyplněného trojími nerozhodnými volbami.
TEL AVIV / PRAHA Ani napotřetí to nebylo snadné, ale nakonec se stalo: Kneset (izraelský parlament) jasnou většinou schválil „vládu národní jednoty“pod vedením staronového premiéra Benjamina Netanjahua. Pro židovský stát tím skončilo období politické nejistoty, které trvalo od začátku minulého roku a provázely ho troje předčasné parlamentní volby: v květnu a září 2019 a naposledy počátkem března tohoto roku. Všechna tři hlasování skončila velmi těsným výsledkem a cestu k novému kabinetu umožnilo až překvapivé „otočení“Benjamina Gance, vůdce centristické koalice Modrá a bílá, který se v dubnu rozhodl podpořit vládu pod vedením svého dosavadního úhlavního nepřítele Benjamina Netanjahua. Ten je současně šéfem nejsilnější pravicové strany Likud.
Výsledkem je tzv. vláda národní jednoty, která se může opřít o pohodlnou většinu 73 zákonodárců z celkového počtu 120. Výsledkem politických dohod je také tzv. rotační premiérství, kdy se na postu předsedy vlády vystřídají dva politici: nyní usedl do premiérského křesla Netanjahu, na podzim 2021 jej má vystřídat Ganc (aktuálně na postu ministra obrany). Tento model spoluvládnutí již v Izraeli existoval v letech 1984 až 1988, kdy v čele vlády alternovali středolevý politik Šimon Peres a Jicchak Šamir z Likudu. „Veřejnost chtěla jednotu a tu také dostala,“řekl v neděli s ulehčením Netanjahu před poslanci. Izraelská veřejnost také „dostala“nejrozsáhlejší kabinet v dějinách země: ministrů a ministryň je ve vládě celkem 35 (po odeznění koronavirové krize ještě jeden přibude). Přinejmenším vzhledem a původem z této dlouhé řady vystupuje Pnina Tamanová-Šataová, Židovka původem z Etiopie, která usedla do křesla ministryně pro přistěhovalectví. „Nominací na ministryni se uzavřel úžasný kruh (…) pro mě, která jsem přišla do Izraele jako tříletá holčička, po vysilující cestě pěšky přes poušť,“poznamenala Tamanová-Šataová pro list The Times of Israel a připomněla tak dramatické okolnosti přesunu tisíců etiopských Židů do Izraele v 80. letech 20. století.
Netanjahu se v projevu před parlamentem obšírně věnoval již dříve oznámenému izraelskému plánu na anexi údolí řeky Jordán. To je nyní součástí palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu. Premiér sice mnohokrát použil slovo „mír“a „stabilita“, nicméně nenechal nikoho na pochybách, že židovský stát hodlá již v létě začít začleňovat toto území do Izraele, a to bez ohledu na postoj Palestinců.
Údolí Jordánu v centru pozornosti
Podle Netanjahua jsou Judea a Samaří (Židy užívaný název pro Západní břeh) „oblastí, kde židovský národ vznikl (…) Nyní nastal čas aplikovat tu izraelské zákony a napsat novou zářnou kapitolu v dějinách sionismu.“
V údolí Jordánu vzniklo v posledních desetiletích mnoho židovských osad, jejichž výstavba je podle mezinárodního práva ilegální a Izrael kvůli tomu několikrát čelil odsuzujícím rezolucím na půdě OSN. Přičleněním této oblasti k Izraeli by prakticky padlo tzv. dvoustátní řešení, tedy včetně vzniku samostatné Palestiny.
Chuť Izraele k územní expanzi povzbudil tzv. blízkovýchodní mírový plán představený americkým prezidentem Donaldem Trumpem letos v lednu. Podle Palestinců (kteří se jednání neúčastnili) však tento projekt jednostranně straní Izraeli; odmítá jej nejen palestinská samospráva, ale také většina států v oblasti.
Nezvykle ostře se k úmyslu anektovat údolí Jordánu vyslovil minulý týden jordánský král Abdalláh II., jehož země sdílí s Izraelem společnou hranici. „Ten, kdo chce řešit konflikt s Palestinci v podobě jediného státu, vůbec nechápe, co se může stát (…) povede to k chaosu a radikalizaci,“řekl král a nevyloučil, že takový jednostranný krok Izraele by mohl ohrozit i mírovou smlouvu mezi oběma zeměmi z roku 1994. Jordánsko je vedle Egypta jediným blízkovýchodním státem, který vztahy s Izraelem smluvně normalizoval.
O záležitosti jednali minulý týden také ministři zahraničí Evropské unie. Ta sice nadále podporuje dvoustátní řešení, na případném postihu vůči Izraeli v případě zahájení anexe údolí Jordánu se ale eurounijní státy neshodly. Proti bylo mj. Česko, vnímané jako jeden z nejbližších evropských spojenců Izraele.