Sladké žití českých komunistů
Odstranění sochy maršála Koněva, ať už si o tom myslí kdokoliv cokoliv, zafungovalo jako lakmusový papírek – a ten dobře ukázal, že vojenská doktrína, na níž stál Sovětský svaz, je i po třiceti letech naší svobody hluboce zakotvená jak v současné ruské politice, tak v mentalitě Rusů. A my můžeme děkovat pánubohu, že Varšavská smlouva už neexistuje, protože jinak bychom tu bratry z širé Rusi měli zase na tancích. Premisa, že země, kam vstoupila noha ruského vojáka, bude už navždy vazalem ruského impéria, je evidentně stále živá. Naše politická garnitura se po roce 1948 proměnila v poskoky Kremlu a kolaboranty. To je to přesné slovo pro nadřazování zájmů cizí velmoci nad zájmy své vlasti. Soudruzi kolaborovali bezvýhradně a odůvodňovali to formulacemi typu proletářský internacionalismus je nejvyšší typ vlastenectví.
Když vyšlo najevo, co šéf dnešních komunistů Vojtěch Filip vykládal na webu Krasnaja zvezda, musela jsem se jít přesvědčit, že je skutečně květen 2020. Jeho demagogický výklad dějin Československa včetně urážlivých tvrzení o legionářích, kteří se významně podíleli na vzniku naší republiky, dále pak žvásty o bratrství Slovanů a štváčích ze Západu si nezadají s úvodníky Rudého práva. A ještě se holedbá, že mluví za české občany, což je voda na mlýn ruským vymývačům mozků, kteří si zvykli jiné názory označovat za řádění fašistů. Ať už Filipa k těmto výrokům vede snaha po lepším volebním výsledku, či jen drzost, měla by se jeho podvratná činnost pojmenovat pravým jménem – tedy kolaborací. Ten sladký život komunistických poslanců, kteří mají nulovou zodpovědnost, mohou se prezentovat jako ortodoxní stalinisté, a vesele si žít jako blahobytní kapitalisté, zřejmě nikdy neskončí.
V téhle motanici se záměrně zaměňují významy, odstranění sochy maršála Koněva není zpochybněním ruských obětí za druhé světové války ani zneuctěním válečného hrobu. Co si my Češi uděláme se sochami, které stojí v našich městech, je jen naše věc. Že to ruští politici servírují svým občanům jinak, nepřekvapuje. A tak přijde z Ruska dopis a člověk neví, má-li se smát, nebo bát, neboť míra nepochopení světa běhu v něm je děsivá. Prý Rusům stále předhazujeme okupaci v roce 1968. A zdali víme, že nás okupovali i východní Němci – a těm to nevyčítáme. Kdo přijel, to se věru nedá zapomenout. Kontrolní otázka ale zní: Kdo to celé asi tak vedl?
Připomíná to historku z knihy Květy Koževnikové Aby řeč nestála. Na jednom sympoziu se filologové bavili o tom, jak neteční jsou domorodci ke svým památkám. Kolega z Německa pak vyprávěl, jak přijel coby voják wehrmachtu v uniformě okupovat Paříž. Hned se vydal na Eiffelovku. A představte si, líčil, nikdo z Pařížanů mě neuměl poslat správně. Všichni začali koukat do země, ošívat se a nikdo neměl sílu mu vysvětlit, že to, proč mu nebyl sdělen správný směr, mělo jiné důvody než ignorantství.
Co si my Češi uděláme se sochami, které stojí v našich městech, je jen naše věc. Že to ruští politici servírují svým občanům jinak, nepřekvapuje.