Ohrožené děti potřebují do škol
Jde o žáky, kteří jsou i za standardních podmínek vystaveni většímu riziku neúspěchu ve vzdělávání
Nouzový stav přesáhl délku letních prázdnin. Pro mnoho dětí a dospívajících představoval masivní nárůst času stráveného u laptopu či PC. Pro jiné týdny intenzivního kontaktu s rodiči, s různým průběhem a dopadem. Řada žáků zavřených škol zažila kombinaci obojího. V české společnosti, stejně jako v mnoha jiných, existuje ale nemalé množství dětí a dospívajících, kteří nemají vybavení k výuce na dálku ani rodiče, již by uměli a mohli alespoň částečně kompenzovat výpadek školy. A jsou to právě ty děti, které se z velké části do škol nevrátí ani v okamžiku, kdy ta možnost vznikne.
Z nedávno publikovaného článku v The Economist (Covid-19 and the classroom. Open schools first. The damage to children’s minds of keeping schools closed outweighs the risk of infection, vyšel 2. května): zatímco o návratu dětí do škol uvažuje 48 procent rodičů z blahobytných rodin, totéž předpokládá pouze 17 procent chudých rodičů. Jde o Francii.
V České republice to bude podobné. Do škol nepřijdou zejména ty děti, pro které je škola z hlediska sociálního i psychického zdaleka nejdůležitější: děti z prostředí, jemuž eufemisticky říkáme „nepodnětné“, což ve skutečnosti znamená většinou mnohavrstevnou deprivaci, strádání. Jsou to právě ty děti, pro které je i distanční vzdělávání nedostupné. Dle nedávného zjištění České školní inspekce sice drtivá většina dětí je v nějakém kontaktu se školou, jeho úroveň se ale může vysoce lišit. A to, co se děje v domácnostech, neví skutečně nikdo. Nikdo se nestará.
Okamžité strádání vs. vidina lepšího života v budoucnu Nejen The Economist, nýbrž i vnímavější čeští učitelé a ředitelé se obávají zejména o děti, pro které výpadek školní docházky představuje největší riziko z hlediska jejich rozvoje. Jde o děti, které jsou i za standardních podmínek vystaveny mnohem většímu riziku neúspěchu ve vzdělávání, s nímž je spojena omezená sociální mobilita, tedy reálná možnost prorazit pomyslný strop jejich sociálního statusu, a tedy možnost vymanit se z deprivace, do níž se narodily, kterou prožívají a která definuje jejich budoucnost.
V těch vzdělávacích systémech, které poskytují okamžitou motivaci sociálně slabým rodinám posílat děti do škol, se lze alespoň částečně spolehnout, že tato motivace děti do škol přivede i po jejich opětovném otevření. Takovou motivaci představují například obědy zdarma (Velká Británie). Mnoha lidem může připadat nemístné, aby motivací ke vzdělávání byla možnost se najíst, nicméně v hierarchii potřeb, jak ji známe z Maslowovy pyramidy, je naprosto zřejmé, že ty kulturně vyšší navazují na ty existenčně podmiňující. Úplně jednoduše: pokud se nenajíš, budeš těžko hledat výhodu v perspektivě, že za dalších dvacet let budeš mít každý den hojnost jídla. A právě v takovém vztahu je okamžité strádání versus vidina lepšího života pro futuro.
S velkou lítostí zde nyní připomínám fakt, že v České republice bylo možné školákům zajistit obědy zdarma z prostředků EU. Vzhledem k principu subsidiarity byla tato možnost nabídnuta krajským samosprávám. Třetina krajů této možnosti nevyužila, v ostatních zůstává nejasné, kolik dětí po poměrně složitém byrokratickém procesu na obědy dosáhlo. Pro Česko je tato situace velmi zahanbující. Nyní, v pandemické – panické – nouzi, která děti od školy spíš vzdaluje, je tento stav obzvlášť bolestivý.
Přitom obědy zdarma jsou jen jednou z možností spolupráce sociálního systému s tím vzdělávacím. Ve skutečnosti by mezi nimi neměla existovat taková resortní bariéra, jaká se tyčí v realitě české politické krajiny. Nejsem si jist, zda oponenti sociální motivace ke vzdělávání budou nadále trvat na tom, že jde o neopodstatněné plýtvání. Třeba už i oni pochopí, že podpora dětí, jejichž budoucnost je více než u jiných dána úspěchem ve vzdělávání, není náklad, ale investice. Nejen do jejich individuálních životů, nýbrž i ve prospěch veřejného zájmu.
Investice do toho, aby děti chodily do škol, se mnohonásobně vrátí v budoucím snížení sociálních nákladů, respektive v sociálních výnosech životů lidí, kteří nestrádají
Neignorujme empirii
Perry Preschool Project, realizovaný po dekády v USA, velmi dobře ukázal, že investice do toho, aby děti chodily do škol (v tomto případě mateřských), se mnohonásobně vrátí v budoucím snížení sociálních nákladů, respektive v sociálních výnosech životů lidí, kteří nestrádají. Budeme tuto empirii ignorovat nadále, tváří v tvář faktu, že náhlé změny typu koronaviru mohou socioekonomické rozdíly ve vztahu ke vzdělávání ještě zhoršit? Nebo se konečně vydáme cestou tolik důležitého propojování sociálního a vzdělávacího resortu? Upřímně, znovu opakuji, ve skutečnosti jedno jsou. Jsou budoucností české společnosti.