Žáci se těší víc než učitelé
Ministr školství Robert Plaga (ANO) řekl, že v červnu by rád viděl ve školách i starší žáky, „aby se mohli po menších skupinkách alespoň potkat“, poslanec Václav Klaus (Trikolora) zase míní, že školy se mají buď úplně otevřít, nebo úplně zavřít, protože „takový mezistav k ničemu kloudnému nevede“. Popravdě, čeští učitelé nejeví nadšení z návratu dětí do školy, která nemůže fungovat tak, jak je zvykem. Nejsou ovšem sami. Například v Anglii se proti otevření škol v čase koronaviru staví tamní odborová organizace sdružující téměř půl milionu pracovníků ve vzdělávání. Vláda počítá, že by se v ostrovních školách začaly učit s určitými omezeními alespoň mladší děti od 1. června. Odbory ale připomínají, že podle zákona má každý právo odmítnout práci, která ohrožuje jeho zdraví. Je tedy otázka, jestli se podaří britské učitele přemluvit.
Je známo, že jednotnou přijímací zkoušku musí pořádat všechny střední školy v ČR, které nabízejí maturitní obory. V letošní mimořádné situaci se ale někteří ředitelé pokoušejí uhrát výjimku. Například ředitel Integrované střední školy z Mladé Boleslavi Štefan Klíma žádá dopisem ministra školství, aby se svým týmem ještě jednou zvážil, zda by jednotný test neměl být ze strany škol dobrovolný, s tím, že by škola rozhodla o přijetí uchazeče bez něj. Ale nevypadá to, že by na něco takového ministerstvo přistoupilo.
Pokud bydleli ve stejné koleji a jedli stejná jídla, měli nejspíš pocit, že jsou stejní. Jakmile je ale koronavirus vyhnal ze škol domů, ukázalo se, jak jsou rozdílní, zmiňuje v listě The New York Times Nicholas Casey v zásadě sympatický rys amerického terciárního školství, totiž společné vzdělávání. Školy (colleges) si zakládají na tom, že se u nich setkávají ti, kdo platí školné, s těmi, kdo jsou odkázáni na stipendia. Z jak odlišných prostředí studenti pocházejí, však podle autora ukazuje videochating, který se stal v poslední době nejběžnějším komunikačním nástrojem mezi spolužáky. Zatímco jedna studentka chatuje z pohodlí luxusního obýváku, její spolužačka z rodiny přistěhovalců hledá chvilku na kamarády uprostřed práce v pojízdné prodejně potravin, kde pomáhá matce udržet rodinný rozpočet nad vodou. Bylo by zajímavé nahlédnout pod pokličku studentského videochatingu u nás.
Rozdíl mezi českým a americkým způsobem vzdělávání vyjádřil stručně dnes už slavný plastický chirurg působící v Bostonu Bohdan Pomahač. Když v rozhlasovém rozhovoru mluvil o svých začátcích v USA a sebedůvěře, kterou potřeboval, aby se prosadil, skromně naznačil, že mu pomáhal tamní přístup starších. V Česku se podle něj předpokládá, že ten, kdo se hlásí, zná jedinou správnou odpověď. Kdyby se hlásil a neznal ji, tak se přinejmenším ztrapní. V Americe se prý bát nemusíte. Oceňuje se i iniciativa a „vždycky vám aspoň řeknou, že jde o zajímavý pohled“. (Mimochodem, to je podstata Hejného matematiky.)