Co se dělá a co se nedělá
Většinu z nás to překvapilo. Vážně se může stát, že v Praze šlápnete na dlažební kostku vyrobenou z židovského náhrobku? Takové věci se přece nedělají, ničit náhrobky a šlapat po nich!
No, nedělají, ale jak se ukázalo, dělaly. A kupodivu ne proto, že by tak kázala některá z totalitních mocí, ale proto, že se to ve druhé polovině minulého století bralo trochu jinak. Kde nebyli k náhrobkům pečovatelé, nebyly ani skrupule.
Všimněme si: náš hodnotový systém stojí na tom, co se dělá. Dokonce i když jsou pochybnosti. „To se tak dělá,“vysvětlila mi babička, když jsem se jí jako dítě ptala, jestli té huse, které cpala v prádelně do krku šišky zjevně proti její vůli, nebude špatně od žaludku.
Tatínek častěji mluvíval o tom, co se nedělá. Používal tohle slovní spojení, například když se ho ptali, proč nevstoupí do komunistické strany, aby mohl skupině konstruktérů, kterou fakticky vedl, šéfovat i oficiálně. Nebo když prodával našeho předválečného bavoráka, kterému ještě vyskakovaly (nebo spíš měly vyskakovat) směrovky do stran jako praporky a startovat se musel většinou zvenku klikou. Dnes by šlo o zajímavého veterána, tenkrát o jeden z nemnoha automobilů, které brázdily české silnice. Na nové auto se čekalo v pořadnících dlouhá léta, takže když se objevil inzerát na sebeproblematičtější ojetinu, kupci se hrnuli po desítkách a nabízeli majlant. Jenže tatínek si nepřál majlant. Přál si prodat vůz někomu, kdo si bude umět poradit s jeho četnými poruchami, nejlépe automechanikovi. Proto odmítl toho mladého a dychtivého kuchaře, který nabízel nejvíc ze všech. Opakoval mu, že mu auto nemůže prodat, protože si tu starou rachotinu nebude umět spravit a za chvilku by z ní byl nešťastný.
Nakonec tatínek prodal bavoráka podle svého, tedy fachmanovi a dost pod nejvyšší nabízenou cenou. Když jsme se ho ptali, jestli neměl cukání využít příležitosti a trochu se napakovat, zavrtěl hlavou: to se nedělá. Teď se to, tuším, zase dělá. Kdo prodává pod cenou, je považován za hlupáka, nebo dokonce za podezřelého. Běda politikovi nebo úředníkovi, který by přenechal státní ruinu za menší než maximální cenu, běda starostovi, který by obešel při pronájmu obecního bytu takzvanou obálkovou metodu, určenou k vyšroubování nájemného.
Na druhé straně už se, tuším, husy na krmníku nedáví suchými šiškami, děti se běžně nevychovávají řemenem – a určitě bychom našli i několik dalších pitomostí, co už se nedělají. Z kolonky „to se nedělá“do kolonky „to se dělá“se posunuli také homosexuálové, zatímco heterosexuálové, tedy hlavně chlapi, putují opačným směrem. Někteří z nich to berou úkorně. Stejně jako to bral zmíněný kuchař, který nabízel horentní sumu za našeho starého bavoráka. Pamatuju si, že tatínkovi říkal téměř plačtivě: Copak kuchaři nemůžou mít auto?
RADKA KVAČKOVÁ