Jenom ne maturity „zadarmo“!
Vzdělanostní úroveň uchazečů o prezenční i kombinované vysokoškolské studium speciální pedagogiky začíná být až tragická
Učím třicet let speciální pedagogiku na vysoké škole. Třicet let je dosti dlouhá doba, aby si člověk pamatoval…
Byly kdysi časy, kdy dostat se na tento obor znamenalo mít faktickou víc než dvouměsíční dobrovolnickou praxi u lidí s postižením i jisté penzum znalostí, což se rozpoznalo u přijímacího pohovoru. Pravda, i tenkrát se na toto studium hlásili uchazeči proto, že tam nebyla matematika, nebo proto, že toužili po titulu, ale bylo jich o řád méně, než je tomu dnes.
Rána za ranou
Obor dostal první ránu „v rámci boloňského procesu“, jímž byla i tato studia po třetím ročníku uměle rozříznuta na bakalářský a magisterský stupeň. Jenže potíž byla v tom, že dosavadní studijní plán měl teoretické předměty na začátku a až ve zbývajících dvou letech se navazovalo speciálně zaměřenými kurzy. Takže program nového tříletého bakalářského studia se postupně ředil a měnil, aby jeho absolventi mohli být ve školách a školských zařízeních aspoň někde upotřebitelní. V dílčích podoborech, tzv. pediích, se sice dozvídali o zdravotních postiženích žáků, ale čím dál méně – jak jim mohou edukačně pomoci a jakým způsobem se to má dít. Náš obor byl zaplaven dívkami toužícími po univerzitním gradu (student mužského rodu tu byl a je naprostou výjimkou), představující studijní typ „na kuchařku se nehodila, z kadeřnictví ji vyhodili, aspoň tu bakalářku kdyby měla“.
Druhá rána přišla s vnucenou „inkluzí po česku“. Obor rázem ztratil svůj předmět. Ten sice nezmizel zcela, ale zamrzl na úrovni těsně polistopadové, poněvadž vysokoškolská pracoviště rezignovala na rozvíjení speciálních didaktik a metodik a přeorientovala se na prokazování úspěšného průběhu inkluzívního směřování. Bylo samozřejmě mnohem jednodušší proklamovat, s kým a v jakém prostředí se mají žáci a studenti učit, než zkoumat a ověřovat, co a jak se mají naučit. Zvláště když ona aktivita byla a stále je dotována granty a za inkluzi jsou nejen peníze, ale i tituly. Studující okamžitě vystihli novou linii i výši nastavených zkušebních nároků. Tak například na pedagogické fakultě jisté slovutné univerzity zavládlo mínění, že „tady je to dobrý, stačí, když umíš mluvit o inkluzi“.
Je třeba zmínit se ještě o třetí ráně do vazu speciálněpedagogických studií, která je před nezainteresovanými zcela skryta. Tento obor vždy těžil z provázanosti speciálních metodik s medicínskými propedeutikami (nikoliv s pseudoterapiemi, na nichž si v současnosti založily živnost různé aktivistické společnosti). Toto se změnilo k horšímu. Rozsah složek, ze kterých se skládá studijní program speciální pedagogiky, byl totiž ministerským rozhodnutím nastaven tak, že medicínským propedeutikám je v bakalářském studiu vyhrazeno pouze pět až šest procent programu, u magisterského studia sice o málo víc, ale i tam je tato složka poddimenzována.
Jak zlikvidovat vědní obor
Je to markantní ukázka, jak lze administrativním způsobem zlikvidovat vědní obor. A důsledky pro školní praxi? Představte si praktikujícího speciálního pedagoga, který nebude vědět, jak usadit spastika ve stabilizovaném sedu, aby se vůbec mohl soustředit na učení, nebude mu umět otevřít ruku a upravit úchop, aby si i on mohl dělat vlastní poznámky a vyřeší to pokynem „snaž se“; který nebude vědět, proč a která část dyskinetikova těla vykazuje nejmenší mimovolní pohyby, aby k jeho výuce mohl využít speciální pomůcku; nebo nebude vědět nic o příčinách a důsledcích muskulární dystrofie a žáka s tímto postižením, který nemá svalovou sílu ani na to, aby v sešitě obrátil list, bude nutit k nadhraničním fyzickým výkonům.
To prosím mluvím o dětech, žácích a studentech sice imobilních, kteří tráví většinu dne na invalidním vozíku, ale mají normální intelektovou úroveň
Skutečná vzdělanostní úroveň uchazečů jak o prezenční, tak o kombinované vysokoškolské studium speciální pedagogiky začíná být až tragická. Po léta si potvrzuji, že znalosti našich nástupců jsou klipovité, bez souvislostí. Přitom oni sami určitě nejsou „momentálně opožděnější“, než jsem byl kdysi já a příslušníci mé generace, která na sobě zažila všechny školské reformy od roku 1945 po rok 1953. Proč my si pamatujeme látku ze střední školy a rozumíme jí, ale proč oni, kteří přicházejí těsně po maturitě či pár let po ní, ne? Tady se něco po roce 1989 dálo a děje hodně špatně!
Až dosud jisté síto přece jen představovala maturita, písemná a ústní, ať už k ní byly výhrady jakékoliv. Nebude-li ani ta, či bude-li okleštěna, na jakou úroveň absolventi středních škol poklesnou?
Na jaké skluzavce se nacházíme, lze ilustrovat na příkladech.
Abych zjistil, nač vůbec ze středoškolského vědění mohu navázat a zároveň, aby mí noví posluchači pochopili, co to je „prázdný pojem“, vysvětluji a ptám se… Zde je poslední pokus: – Český jazyk:
Budete psát seminární a poté bakalářské práce. Jak své myšlenky budete stylizovat? Asi se budete řídit aktuálním členěním větným. Co to je?
Odpověď: Mlčení.
Tak to zkusím jinak: Kdo ví, co je východisko a jádro? Žádná odpověď. – Matematika, řekněme geometrie: Jste na školní zahradě. Přivezou vám kompost, který vysypou na hromadu. Jaký objem ta hromada bude mít, když měří jeden metr na výšku, a aby se to nepletlo, taky má jeden metr v průměru?
Odpověď: Jeden hlas 2 r; další dva se přidají, jo, to bude cosi s . – Zeměpis:
Jsme střecha střední Evropy. Je to problém, protože voda od nás teče pryč. Takže v optimálním případě, do kterého moře dopluje lodička z kůry, pustíme-li ji v Olomouci po té větší řece?
Odpověď: Po němých pohledech na sebe navzájem otázka: Po jaké řece? Načež se ozve jeden hlas: Dyje.
Uvedu věc na pravou míru a napovím Morava. Jenže kam se vlévá Morava? Sláva! Pět z dvaceti vědělo, že do Dunaje. Kam se vlévá Dunaj, nevěděl nikdo. A to mezi přítomnými byla učitelka zeměpisu na 2. stupni základní školy.
– Dějepis:
Naše hrdinská doba husitská. V této souvislosti jste museli slyšet termín utrakvismus. Co se tím rozumělo? (Ptám se na to proto, že ve speciální pedagogice se posluchači s tímto termínem setkají: v jisté době se tak označovalo dvojjazyčné vyučování českých „hluchoněmých“dětí artikulovanou řečí – německou.)
Odpověď: Ticho, které není balzámem pro duši.
Uvážíme-li, že mezi dotazovanými byli i učitelé, asistenti pedagoga, vychovatelé (ti bývají často poslední záchranou pro děti, kterým nemá kdo poradit) a mezi nimi také ti, kdo se zúčastnili poslední stávky vymáhající zvýšení platů pedagogickým pracovníkům, máme dvě možnosti: nadávat na poměry a nakonec rezignovat, anebo nazvat věci pravými jmény a snažit se o nápravu.
Dělám to druhé.
Proč si pamatujeme a rozumíme látce ze střední školy, ale proč oni, kteří přicházejí těsně po maturitě, proč oni ne? Tady se něco po roce 1989 dálo a děje hodně špatně!