Výzvy (post)pandemické doby

Pandemie změnila svět. Chceme-li v něm spokojeně žít, musíme změnit své chování

Jedno se koronaviru SARS-CoV-2 upřít nedá: je to, metaforicky řečeno, nejrozsáhlejší kobercový nálet moderní doby. Zastavil ekonomiku nejrozvinutějších částí světa, ochromil cestování, zmrazil kulturní dění, umrtvil sportovní průmysl, vyprázdnil školy. Z běžné rutiny života, každodenního toku úkolů, neúprosného tlaku povinností, rýsování velkolepých plánů, setrvačnosti vytrhl po celém světě víc jednotlivců a jejich rodin než jakákoli událost od počátku druhé světové války.

Přesto si musíme klást otázku, zda samotná pandemie nemoci covid-19 nás víc zasahuje jako skutečná událost, nebo jako zřetězení jejích následků. A to přestože pro přímo postižené, oběti i jejich pozůstalé, to podstatné rozhodně je pandemie bez přívlastků, mnohdy nesmírně bolestná, krutá. Také pro státy a lokality v nich, jež byly ohnisky nákazy a kde věková struktura obyvatel či tradiční kultura života razanci choroby ještě umocňovala. V žádném případě nic z toho nelze zlehčovat, zejména ne srovnáváním s jinými statistikami „běžných“chorob a počty „běžně“zemřelých.

Symbol politické korektnosti

Přesto je to tato pandemie jiná, než byly ty předchozí, a to zejména vzhledem k doprovodným jevům a kolaterálním škodám. Symbolem její jinakosti je už sám název choroby: covid-19.

Je akronymický, čímž odpovídá jazyku nejnovější doby, poznamenanému komunikačními technologiemi, e-maily a esemeskami (Coronavirus Disease 2019). Zrodil se na půdě Světové zdravotnické organizace, která trvala na tom, že je nutno respektovat požadavek politické korektnosti a novou chorobu nelze spojovat s žádnou lokalitou či entitou, jež by tím mohla být stigmatizována. Na rozdíl od roku 1920, kdy miliony kosila bez obav ze stigmatizace chřipka španělská – ba dokonce od roku 2012, kdy naštěstí méně nakažlivý koronavirus vyvolal slabší epidemii choroby MERS, jejíž už akronymický název je ještě spojen s místem prvního ohniska nákazy na Blízkém východě, jemuž se anglicky říká střední (Middle East Respiratory Syndrome).

Tak rychle se dnes naše vnímání světa proměňuje.

Pokud se chceme usmívat, že u nás v Česku nejsme jako ti v sídle WHO, pak si připomeňme, kolik lidí pobouřilo, když epidemiolog Prymula použil odborný výraz „promořování“: fakticky vzato bylo to slovo pro nás politicky nekorektní.

Propojený svět a sociální distanc Pandemie nemoci covid-19 je tak dalším syndromem doby, kterou sociolog Zygmunt Bauman nazval tekutou modernitou a charakterizují ji kromě zmíněného stále více ekonomicky propojované společnosti, kde zároveň narůstá nerovnost rychleji než v předcházejících desetiletích.

Covid-19 tak odhaluje paradoxy globalizace ostřeji než cokoli předtím. Zároveň přes stále intenzivnější propojování světa nejrůznější státy a regiony reagují na pandemii zcela lokálně a rozdílně. Jedny ji dokážou stabilizovat (Tchaj-wan či Dánsko), v případě jiných jejich vysoce technologicky vyspělé a nákladné zdravotnické systémy odhalují svou nepřipravenost a propadají se do chaosu (USA, Velká Británie).

Nebo další covidový paradox: veskrze propojený svět je momentálně obydlen jednotlivci (respektive rodinami), kteří se, dokud nebude společnost viry dostatečně promořena nebo nebude vyvinuta vakcína, mají se jeden od druhého držet alespoň na dva metry, případně dýchat skrz roušku. Sociální distancování se tomu říká.

V rámci těchto kontextů i paradoxů vyvstává ještě více potřeba vnímat pandemii nikoli jako pohromu, ale především coby výzvu i příležitost. Proto se tolik ptáme, nakolik změnila a ještě změní svět. Nakolik povzbudí digitalizaci práce všude, kde to dosud bylo považováno za zbytečné, a kolik zdánlivě bazálních potřeb i činností, dokonce povolání odsune do historie. Stále víc lidí chce vědět, zda neoliberální ekonomické dogma akcentující individualismus, legitimizující sobectví a nade vše preferující statistický hospodářský růst, jež dalo podobu dnešní verzi globalizace, nemá právě v důsledku pandemie své nejlepší časy za sebou.

Přes stále intenzivnější propojování světa reagují nejrůznější státy a regiony na pandemii zcela lokálně a rozdílně

Do Číny? Na Tchaj-wan!

Česká politická scéna tyto nové výzvy a příležitosti zatím nijak neakcentuje, vlastně si jich spíš nevšímá. Platí to o vládních stranách i o opozici všech barev, o Hradu nemluvě. Cílem jako by byl pouhý restart a pouhý návrat k tomu, co bylo předtím. Objeví-li se manifest, jímž bylo například zveřejnění jedenácti bodů „Bez solidarity není imunity“, je v horším případě odmítán tak říkajíc z ideologických důvodů, aniž je důkladně přečten a diskutován, v lepším případě prostě přehlížen.

Není to jen škoda. Je to chyba. Pandemie změnila svět. Chceme-li v něm přežít a prosperovat, musíme inovovat svá východiska i své jednání. Začít musíme hned.

Neboť pokud byl v roce 2014 výrok prezidenta Zemana, že se máme jezdit do Číny učit, jak stabilizovat společnost, především politickou nehorázností, dnes je to faktický nesmysl. Kdo se chce učit stabilizovat (post)pandemickou společnost, udělá mnohem líp, když pojede na Tchaj-wan.