Krásný nový svět chytrých aut
Je vlastně dost neuvěřitelné, že největší část veřejné debaty o autonomních vozidlech ovládl úplně scholastický problém, koho mají zabít v případě neodvratné nehody. Miliony lidí po celém světě vybíraly z archetypálních postav jako těhotná, tlusťoch, lékař, zločinec či pes. Výzkum došel k očekávatelnému závěru, že lidé z různých kultur se neshodnou. Podstatnější ale je, že vůbec není jasné, kdy by technologie mohly být tak pokročilé, že by dokázaly ve zlomku sekundy odlišit zločince od doktora nebo vyřešit rébus obézního lékaře se záznamem v trestním rejstříku, zejména když jim z auta nebude vidět do obličeje – v případě psa je to pravda o trochu jednodušší.
Rozšíření aut, která jezdí sama a jež nevlastníme, ale jen si pronajímáme na dobu jízdy, stojí před celou řadou mnohem zásadnějších problémů. První je, zda něco takového vůbec chceme. Ta by se mohla zdát naivní: každý přece ví, že nabídka vytváří poptávku. Dokud neexistovaly smartphony, také po nich nikdo netoužil, zatímco dnes je chce a má – v bohatých zemích – skoro každý. Je jisté, že auto, které vás po pěti pivech vyzvedne v hospodě a odveze bezpečně domů, bude jednou úžasná vymoženost, jež zachrání množství lidských životů. Stejně tak auto, které rodinu dopraví pohodlně do Chorvatska, zatímco člověk bude moci místo únavného řízení hrát s dětmi monopoly, leckdo ocení.
Pro velkou většinu z nás ale auto není jen dopravní prostředek, který slouží k přepravě z bodu A do bodu B. Má řadu dalších významů. Zejména zařazuje majitele do nějaké vrstvy či skupiny, ne nutně jen sociální. To by u sdílených autonomních vozidel samozřejmě odpadlo, i kdyby existovala možnost si za příplatek objednat auto luxusnější.
Intimní prostor vozu
Auto je také pro většinu lidí osobní, či dokonce intimní prostor. Podobně jako třeba byt. Představa, že budete každý den žít v jiném bytě, podle toho, který bude náhodou volný, zní šíleně. Ale je myšlenka, že každý den pojedete do práce nějakým anonymním vehiklem, který na vás zrovna zbude, zase o tolik odlišná? (A teď úplně pomiňme nový praktický problém, který se objevil se současnou pandemií: To se to autonomní auto po každém zákazníkovi samo také vydezinfikuje?)
Literární historik Václav Černý (1905–1987) ve svých Pamětech píše, že si ve 30. letech minulého století koupil auto ze sportovních důvodů. Doby, kdy řízení auta mohlo být považováno za sportovní činnost, jsou již dávno pryč, pro mnoho lidí je však ovládání vozu dodnes činností, jež jim přináší radost. Nejde jen o šílence, kteří vás pravidelně ohrožují příliš rychlou jízdou. Souhra člověka a čím dál dokonalejšího stroje vytváří libé pocity a dává zapomenout na každodenní frustrace. Chtěli by všichni lidé o tyto příjemné pocity přijít a vyměnit je za jiné, třeba za čtení knihy či chatování s přáteli?
Mnozí lidé naopak již dnes trpí, když musejí sedět na sedadle spolujezdce, zejména pokud mají pochyby o řidičových kvalitách. Svěříme se tedy bez obav do péče robotického auta, zvlášť když budeme vědět, že pokud mu skočí před kola doktor či těhotná, nezaváhá ani pikosekundu a napálí to s námi raději do zdi?
Doufám, že se rozšíření automatických vozidel dožiji – právě starým lidem, kteří již nemohou řídit, by mohla obrovsky zkvalitnit závěr života. Že by ale během několika desetiletí mohla autonomní a sdílená auta na silnicích dominovat, to je myslím jen utopie – lidé prostě nejsou na něco podobného mentálně připraveni.
Několik skeptických poznámek o technické změně, která jednou skutečně změní náš svět – ale možná jinak a určitě ne tak brzy, jak to vidí dnešní technooptimisté.