Na vlně dekadence
Osobní výběr ze světového tisku
Již jsme avizovali postřehy, které každý den publikuje novinář a manažer Gabor Steingart (syn německé matky a maďarského uprchlíka z roku 1956, narozený v Západním Berlíně). S titulem
Osmý den nabízí koncentrát citací, rozhovorů a vlastních glos. Vše se točí kolem pandemie „korony“a cesty z ní ven.
Nevíte-li o nic kolapsologii, poučí vás filozofka Svenja Flaßpöhlerová, autorka
Kolapsologie: jsme připraveni na novou dobu? Nevíte-li o glokalizaci, futurolog Daniel Dettling vám vysvětlí, jak by mohla vypadat globalizace v éře důrazu na lokální aspekty života. A tak dále.
Steingart nešetří ani vážené osobnosti, jako je předseda Spolkového ústavního soudu Andreas Voßkuhle. Poválečné západní Německo nestavělo identitu na mýtech, historii či vlastenectví. Budovalo ji na demokratické ústavě, až se někdy mluvilo o „ústavním vlastenectví“. Ústavní soud a jeho předseda svou autoritou převyšují jiné instituce. Což se projevuje i za pandemie nastolující těžké otázky: Je nejvyšší prioritou ochrana každého lidského života? Nebo se má uvažovat o rovnováze mezi záchranou životů za každou cenu a smysluplným fungováním jedinců, ekonomiky, společnosti i státu?
Andreas Voßkuhle se v listu Die Zeit vyjádřil takto: „Nejvyšší ústavní hodnotou je důstojnost člověka, ta je nedotknutelná, všechna jiná práva lze omezit, i právo na život.“Steingart reaguje emotivně: „Jak prosím? To jako že existuje lidská důstojnost bez lidského života? Tu větu předsedy Spolkového ústavního soudu si musíte přečíst dvakrát, abyste pocítili ambivalenci, která svírá i tohoto bystrého muže.“
Ano, zní to brutálně. Natolik brutálně, že našinec by použil český výraz úžasu: „Ty vole!“A přece na tom něco je.
***
Dokládá to rozhovor, který v Kalifornii vedla pro list Die Welt novinářka Sarah
Pinesová s antropologem Richardem Harrisonem. Ten dialog není o virech či medicíně, ale o existenciálním odcizení společnosti. Jak zdůrazňuje Harrison, pro Sartra i Heideggera platilo, že žijeme autenticky jen tehdy, propůjčíme-li naší smrtelnosti, naší smrti nějaký význam. Třeba pomocí rituálů smutku. K nim patří veřejná gesta – pohřeb, ceremonie, závoj, černá barvy, společenství shromážděné u mrtvých a truchlících. Tyto kulturní praktiky mizí, jsou dysfunkční, a nové ještě nemáme. Pandemie to nezpůsobila, jen to ozřejmila.
Antropolog Harrison zcela otevřeně říká, že v hyperindividualistických společnostech Západu jsme svému smutku i mrtvým vystaveni sami. Společenství už na pomoc truchlícím nepřichází. Mrtvý už neumírá „v“konkrétním jedinci. Jedinec, ponechán sám sobě, umírá „s“mrtvým. I proto patří k rizikům a hrozbám této pandemie a krize také posílení autoritativního státu. Státu, který přebírá roli lékaře i otce.
Pinesová pokračuje: „Takže nechránit lidské životy za každou cenu?“Harrison cituje guvernéra Texasu, jenž řekl, že leccos je důležitější než smrt, a zmínil život společnosti i mladou generaci. Pak sám dodá: „Nežijeme jen pro život. Umíráme pro naše děti, pro ideje, jakkoliv chytré či hloupé, pro transcendentální hodnoty, v jejichž jménu život dáváme.“
Pinesová se nedá: „Ale cítíme to tak i dnes?“– „Většina z nás už ne,“reaguje Harrison. „Stali jsme se posledními lidmi, jak napsal Nietzsche, buržoazií, jejíž nejvyšší hodnotou je ochrana života za každou cenu. Což je dekadentní postoj obětující vyprázdněnému žití stěžejní hodnoty, které nám dopřávají život naplněný významem. Přitom pro každou civilizaci musí platit, že existují věci důležitější než život, jinak skončí.“
Zajímavý pohled. Jenže široký potlesk v dnešním světě asi nesklidí.
Stali jsme se posledními lidmi, jak napsal Nietzsche, buržoazií, jejíž nejvyšší hodnotou je ochrana života za každou cenu. Což je dekadentní postoj...
***
Ale kdo ví. Proti hlavnímu proudu se vydal i premiér německé spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko. Rozhovor s ním – opět v listu Die Welt – nese titul „Výraz ,nová normalita‘ mi nahání strach“. Ten výraz se šíří Evropou. Sděluje, že není možný prostý návrat do poměrů „před koronou“, ale že jistá omezení budou patřit k trvalým normám chování. Daniel Günther (CDU) se tomu brání.
Když přijde řeč na „novou normalitu“, Günther zvážní: „Považuji ji za chybnou a zavádějící. Nahání mi strach. Vždyť ‚nová normalita‘ znamená, že život bude takový, jak by měl v budoucnu vypadat. Našim cílem musí být návrat do ‚staré‘ normality, na kterou jsme zvyklí. Tímto směrem se musíme ubírat.“
Premiér Günther v tom cítí hrozbu paternalismu, kdy někdo určí, co je normální. Není běžné, že politik ze Západu má cit pro to, co nás naučila normalizace.