Školní výluka nás vyjde draho
Jistě hodně diskutabilní je předpoklad 7,5% výdělkového výnosu z dodatečného roku studia. Věřte, že o věrohodné odhady tohoto parametru usilují akademičtí ekonomové po celém světě již více než půl století, zatím se ale k nějaké všeobecně uznávané shodě nedospělo. Jde o jeden z parametrů slavné mincerovské rovnice, kterou na základě teorie lidského kapitálu před lety odvodil ekonom Jacob Mincer.
Historická odbočka
Model lidského kapitálu patří k nejstarším modelům moderní ekonomie, který přežil v pevném zdraví dodnes. V odborné literatuře v současnosti najdeme tisíce empirických odhadů Mincerovy rovnice – včetně výnosového procenta. Stačí si do webového prohlížeče zadat Patrinos a Psacharopoulos, jména autorů světově známých metapřehledů.
Autoři používají nejrůznější metody – jednoduché i extrémně sofistikované. Panuje však solidní shoda na tom, že průměrný výnos jednoho dodatečného roku vzdělání se v ekonomicky vyspělých zemích pohybuje někde mezi třemi a deseti procenty. Mnou uvažovaných sedm a půl procenta tedy není nic výjimečného. Nicméně i kdybychom pesimisticky uvážili výnos pouze poloviční, ztráta za jeden den výluky bude stále činit celou jednu kulatou miliardu.
Jacob Mincer se narodil mezi světovými válkami v polském městě Tomaszów Lubelski, krátce studoval i u nás na brněnské technice, než rozkaz z nacisty ovládaného Berlína na podzim roku 1939 všechny české vysoké školy uzavřel.
Během světové války byl Mincer na území tehdejšího protektorátu i vězněn a ke studiu se vrátil až po dlouhých deseti letech, tedy předlouhé školní výluce. Ale to už nebylo na brněnské technice, šlo o studium ekonomie v USA.
Klíčovým principem modelu lidského kapitálu je tzv. koncept nákladů ušlých příležitostí. Jedná se o neviditelné náklady toho, co jsme neudělali, tedy že se něco nestalo. Ekonomové náklady ušlých příležitostí bedlivě sledují, zatímco pozornosti většiny ostatních často unikají. Jenomže jak známo, to, že některé věci na vlastní oči nevidíme, ještě neznamená, že neexistují. I proto se lidé ekonomům mnohdy diví a dívají se na jejich způsob uvažování nedůvěřivě – bezpochyby podobně jako mnozí z vás, kdo teď čtete tento článek.
Co tě nezabije, to tě posílí. Opravdu? V modelu lidského kapitálu jde o ztrátu současných výdělků v důsledku studia. Tato dobrovolná neviditelná ztráta však v něm zároveň představuje investici do vyšších výdělků současného studenta v budoucnosti. To však není případ současné výluky, protože ta je na rozdíl od předchozího příkladu vynucená.
Mnou odhadované dvě miliardy ztráty denně lze právem kritizovat poukazem na to, že distanční výuka do jisté míry zafungovala a že nová životní zkušenost ušlou školní docházku žákům částečně vynahradila. Vždy to ale vypadá růžověji, když si děláte závěry na základě osobní empirické zkušenosti, respektive vysokoškolsky vzdělaných kolegů, ekonomicky dobře zajištěných rodičů, jejichž děti chodí na pečlivě vybrané základní školy, na výběrová gymnázia a na přední veřejné vysoké školy – děti, pro které jejich rodiče mohou udělat a také by udělali první a poslední. Když však nahlédneme za hranice sociální bubliny čtenářů těchto novin, situace už tak růžová zdaleka nebude.
Ledacos naznačují dopady dávnějších školních výluk v zahraničí, kde se zkoumaly hlavně dopady stávek učitelů a pracovníků ve školách a také výluky způsobené počasím. Většina studií zjistila nezanedbatelně negativní dopady na výsledky vzdělávání žáků.
Nůžky se rozevřou
Mnohé mohou naznačit i naše současné poznatky o schopnosti českých škol využívat moderní digitální technologie. V nové studii IDEA autorů Václava Korbela a Miroslavy Federičové můžeme číst:
„Z technického hlediska byla na rychlé přizpůsobení se potřebám výuky na dálku připravena jen menšina škol. Pouze 19 procent základních škol disponovalo školním informačním systémem dostupným rodičům i žákům online, maximálně polovina využívala nějakou online platformu k výuce.“
A úzká hrdla navíc nebudou ani tak na straně hardwaru a softwaru, který lze s trochou dobré vůle koupit, připojit a nainstalovat, dokonce možná ani na straně digitálních dovedností žáků. Bohužel budou spíše na straně „humanware“, tedy na straně učitelů a rodičů.
V případě učitelů se jako klíčová jeví jejich schopnost využívat moderní technologie a učit o hodně jinak, než byli dosud zvyklí. Zmínění autoři k tomu zjistili, že „z pohledu ICT dovedností učitelů jich byla na výuku na dálku připravena méně než polovina, což je pod průměrem zemí OECD. Zároveň necelá čtvrtina učitelů postrádá vzájemnou podporu mezi učiteli, a to zejména při zavádění nových myšlenek ve škole.“
Aby toho nebylo málo, na straně rodičů jde hodně o nedostatek času a pevných nervů stát dětem většinu času za zády, a navíc vědět, co po nich vlastně učitel na dálku chce. Zde je důvod k vážným obavám, že školní výluka dopadne mnohem negativněji na žáky se sociálně a ekonomicky slabším zázemím rodiny. Přístup českých dětí z těchto rodin ke kvalitnímu vzdělání u nás byl a naneštěstí stále je velkým problémem i bez koronavirové výluky.
Je to zásadní problém, i když se o něm zatím moc nemluví. Škody, které pandemie koronaviru způsobila naší ekonomice, mohou být mnohem vyšší, než se v tuto chvíli zdá. Jak to? Na základě modelu ušlých příležitostí. Vůbec nejde o nezáživnou ekonomickou teorii, ale nepříjemně aktuální současnost...
Hrozba ztráty motivuje
Bylo by však krátkozraké obhajovat obrovskými náklady ušlých příležitostí školní výluky co nejrychlejší a nejúplnější otevření škol, nebo dokonce promořovací strategii. Je zřejmé proč – bylo by s tím totiž spojeno riziko jiných obrovských ztrát: jednak ekonomických, jednak samozřejmě na straně lidského zdraví a životů.
Vláda by měla navýšit finanční podporu školám. Byla by to odměna za spoustu práce navíc, přesčasy či kombinování prezenční a distanční výuky.