Nebe plné hvězd... a satelitů

Vposledních týdnech nám toho nad hlavami moc nelétalo, takže ten zvláštní obrázek zaregistrovali i mnozí z těch, kteří se jinak o úkazy na obloze příliš nezajímají. Na hvězdnatém nebi se objevilo hned několik svítících bodů v pravidelném útvaru – někdy vedle sebe, jindy za sebou. Nešlo však ani o invazi mimozemských armád, ani o tajné projekty na ovládnutí světa. Vysvětlení je mnohem prozaičtější. Ten „světelný vláček“, jak ho někdo pohotově pojmenoval, je součást družicové flotily Starlink, kterou na oběžnou dráhu vypustila firma SpaceX amerického miliardáře Elona Muska. A ani velké množství družic není náhoda – účelem projektu je z vesmíru pokrýt internetem celou planetu.

Projekt běží už nějakou dobu, první satelity se na oběžnou dráhu dostaly před rokem, v květnu 2019. Zároveň je vše pořád v rané fázi – v současné době kolem planety krouží zhruba 400 satelitů Starlink, zatímco v roce 2030 by jich mělo být až 12 tisíc. Na „vláčky“se tedy budeme moci dívat ještě dlouho, vždy ve vlnách, jak budou v několikaměsíčních intervalech startovat ze Země.

V současnosti nám nad hlavami létají satelity z páté a šesté vlny, z března a dubna. Viditelné budou ještě pár týdnů, pak se dostanou na finální orbitu, lidskému oku zmizí a pozorovatelé si budou muset počkat na další start. Pokud vás „vláčky“zajímají, samozřejmě existuje hned několik webů i mobilních aplikací, z nichž snadno zjistíte, v jaký den a hodinu budou létat přímo nad vámi. K nejlepším patří web Findstarlink.com, ale existují i další, stačí zapátrat.

Dítě excentrického miliardáře

Jak se stane, že soukromá firma vypustí do vesmíru přes deset tisíc družic? Velkou roli tu samozřejmě hraje osobnost „otce zakladatele“celé akce – Elon Musk, jeden z nejbohatších lidí světa, má velkolepé projekty prostě rád. K jeho nejslavnějším nápadům (samozřejmě kromě natolik „prozaických“záležitostí, jako byl platební systém PayPal, který mu zařídil pohádkový majetek, nebo automobilky Tesla) patří Hyperloop neboli ultrarychlá tunelová doprava, díky níž by se například cesta z Prahy do Brna zkrátila na pouhou čtvrthodinu. Nejvíc ho ale láká hvězdné nebe – firma SpaceX existuje již přes patnáct let a její rakety vynášejí satelity na oběžnou dráhu dlouhé roky, takže dalších pár tisíc nepředstavuje velký problém.

Jak už bylo řečeno, jde o komunikační družice, které mají pokrývat Zemi internetovým signálem. To by mělo přinést užitek především v oblastech, kam běžné pokrytí od mobilních operátorů většinou nesahá – příklady najdeme i u nás, stačí vyrazit na hřebeny Jizerek, a rázem by člověk nějaký satelit ocenil, o Alpách, Pyrenejích nebo moři pár desítek kilometrů od pobřeží ani nemluvě. A to pořád mluvíme o hustě zalidněné a zastavěné Evropě – na jiných kontinentech je to s připojením ještě slabší. Však také Muskův projekt cílí v první etapě především na odlehlé oblasti v Kanadě a na severu Spojených států, kde by mělo první testování nového pokrytí proběhnout už koncem letošního roku.

Kolik to bude stát?

Jenže kvůli pokrytí ledových plání, prérií, oceánů a Himálaje by se asi ani Musk do akce těchto rozměrů nepouštěl, to by se mu opravdu nevyplatilo ani v nejmenším. A z toho vyplývá, že zjevně hodlá konkurovat současným poskytovatelům připojení i tam, kde si lidé užívají internetu bez problémů. Zatím není známo, jaký obchodní model hodlá zvolit a kolik takové připojení bude stát, což je dost zásadní otázka – satelitní signál doposud rozhodně nebyl levný, jak jistě vědí cestovatelé a dobrodruzi, kteří tuhle technologii (byť od jiných poskytovatelů než od Muska) už vyzkoušeli, aby v divočině nezůstali bez komunikace.

Určitý náznak se objevil ve vyjádření prezidentky SpaceX Gwynne Shotwellové pro web Space News: „Miliony lidí ve Spojených státech platí měsíčně osmdesát dolarů za služby, které nestojí za nic.“

Pokud by měsíční paušál měl vypadat takhle (v přepočtu přibližně 2000 korun), není to vyloženě nedostupné, ale běžným tarifům od operátorů to přece jen konkurovat nemůže. Asi i proto zatím neberou

Muskův projekt příliš vážně. „Do australské pouště dobré, ale celkově satelitní pokrytí nikdy nenahradí to terestrické,“pousmál se třeba technický ředitel české pobočky společnosti T-Mobile Branimir Marić na nedávné tiskové konferenci.

Jen aby se neusmíval předčasně. Všechno by se mohlo změnit, pokud by satelitní signál po počáteční fázi výrazněji zlevnil. A můžeme se vsadit, že se Musk bez boje nevzdá – pokrytí Země totiž podle jeho vlastního prohlášení není finálním cílem projektu. Tím je Mars, tedy planeta, s jejíž kolonizací má SpaceX velké plány. A do takového velkolepého plánu samo sebou patří i komunikační řešení.

Odpor bláznivý i oprávněný

Zástupci operátorů se tedy na Starlink zatím dívají s blahosklonným despektem, v jiných kruzích ovšem tento projekt budí mnohem větší negativní vášně. V klidu pochopitelně nezůstali nejrůznější facebookoví podivínové – v jejich skupinách kolují zaručené zprávy, že „vláček“ve skutečnosti tvoří součást tajného plánu na ovládnutí světa ilumináty a záření z vesmíru nám poškodí mozek podobně jako další oblíbený strašák těchto kruhů, tedy technologie 5G. No a samozřejmě došlo i na šokující odhalení, že družice rozprašují na Zemi koronaviry (patrně vybavené schopností přežít na oběžné dráze, navíc se odtud dokážou snést do obydlených oblastí).

Těmhle bláznům by se dalo jenom smát, jenže projekt budí odpor i v mnohem serióznějších kruzích. Konkrétně mezi amatérskými i profesionálními astronomy. Ač se to totiž na první pohled nezdá, satelity způsobují poměrně značné světelné znečištění. Třeba renomovaný britský astronom Darren Baskill opakovaně vyjádřil obavu, že projekt významně naruší zkoumání takzvaného hlubokého vesmíru.

Při něm se používá speciální fotografická technika, která exponuje dlouhé minuty nebo i hodiny, aby se na snímač dostalo nepatrné světlo přicházející ze vzdálených objektů – tak nepatrné, že ho lidské oko nemá šanci vůbec zaregistrovat. A když pak před objektivem proletí mnohonásobně jasnější „vláček“, je záběr nenávratně zničený. Na tuto kritiku už vývojáři SpaceX zareagovali a upravili družice tak, aby jejich solární panely neodrážely sluneční paprsky směrem k zemi. Také satelity vybavili speciálním nátěrem, což podle většiny odborníků pomohlo – aspoň prozatím, dokud satelitů nebude víc.

Projekt Starlink coby soukromý byznys ovšem podněcuje i obecnější debatu o tom, na kolik je vlastně přístupné či správné otevřít kosmický prostor privátním firmám. V předchozích fázích dobývání vesmíru, tedy mezi padesátými a devadesátými lety, bylo něco podobného naprosto tabu – kosmos se od počátku stal oblíbeným hřištěm aktérů studené války, úspěchy i nezdary se měnily v čiré politikum a ani jedna z velmocí neměla v úmyslu vpustit na toto hřiště někoho jiného než osvědčené vládní agentury, tím méně soukromníky.

Miliardář a vizionář Elon Musk se netají svým zásadním plánem: dostat člověka na Mars. K tomu je však zapotřebí spousta dílčích kroků. A jak se zdá, jeden z nich můžeme právě pozorovat přímo nad našimi hlavami. Jmenuje se to projekt Starlink.

Soukromníci na scéně

Po konci studené války se ovšem leccos změnilo. Vládní peníze na kosmické programy začaly po obou stranách bývalé železné opony docházet (v USA už od úspěšného přistání na Měsíci v roce 1969, v Rusku po rozpadu SSSR) a sílily hlasy, že soukromý sektor může provádět výzkum i lety efektivněji než stát. Jeden z prvních privatizačních pokusů odstartoval kupodivu v Rusku – v devadesátých letech spustila vláda program na prodej kosmické stanice Mir, ovšem než k němu došlo, stanice zastarala natolik, že ji bylo nutno z oběžné dráhy odstranit.

Na počátku nového století se pak do vesmírných programů pustily soukromé firmy na Západě. Muskova SpaceX byla jednou z prvních, její rakety Falcon začaly po několika letech vynášet na oběžnou dráhu jeden satelit za druhým – a byly v tom velmi úspěšné. Zvládaly doletět na mezinárodní vesmírnou stanici nebo přistát na plošině v oceánu, což v kosmonautice rozhodně není maličkost. Pár let po Muskovi se do kosmu vydal další excentrický miliardář, Richard Branson a jeho společnost Virgin Galactic, zaměřená hlavně na tzv. vesmírnou turistiku. Díky ní se na oběžnou dráhu může podívat každý, tedy pokud má zbytečných pár set tisíc dolarů. A další firmy jako Blue Origin, Space Adventures a podobně následovaly vzápětí.

SpaceX je z nich rozhodně nejambicióznější – jak už bylo řečeno, nehodlá se spokojit s vesmírnou turistikou ani s vynášením satelitů. Elon Musk má jiný, mnohem větší a velmi symbolický cíl – Mars, tedy planetu, která láká vesmírné snílky od nepaměti, nicméně zatím se na ni dostaly jen nepilotované sondy. SpaceX v roce 2016 vyhlásila, že je kolonizace Marsu jejím hlavním programem, pro nějž vyvíjí například převratný raketový model Raptor.

Nejde to tak snadno

Nicméně ač to zní lákavě, v mnoha ohledech je to dost problematický plán. Mimo jiné proto, že kolonizaci cizích planet výslovně zakazuje tzv. Kosmická smlouva z roku 1967. Původně ji podepsaly Spojené státy, SSSR a Velká Británie, posléze se připojilo na 120 dalších států. A jsou tu i další, pořádně palčivé otázky.

Výhodou je samozřejmě již zmíněná efektivita a také jasné náklady, což byla Achillova pata vládních programů – tam výsledné částky tradičně mnohonásobně převyšovaly odhady. Firma SpaceX v roce 2009 zveřejnila své finanční údaje, a to pohnulo celým oborem. „Byl to přelomový okamžik,“píše známý publicista Peter Ward na serveru Science Focus. „Ceny za lety do vesmíru byly poprvé v životě transparentní, takže další firmy mohly sestavovat byznys plány. A od té doby náklady jen klesaly.“

Soukromé dobývání kosmu má ale také spoustu nevýhod. Podle Warda je už samotná vesmírná turistika problém, protože ve společnosti posiluje elitářství a nerovnost, ještě větší dopad ale může mít na konkurenční prostředí. „Provozovatel vesmírné stanice například může nechat konkrétního výrobce nějakého produktu, třeba optických vláken, aby využíval jeho prostor v kosmu. Optická vlákna vyráběná ve vakuu jsou mnohem kvalitnější než ta z pozemských továren, což znamená obrovskou výhodu. A to je jen jeden z mnoha možných příkladů,“uvádí Ward. Musk i ostatní to ještě budou mít pořádně složité.

Pokrytí Země internetem není finálním cílem projektu. Tím je kolonizace Marsu. A do takového velkolepého plánu samo sebou patří i komunikační řešení.

Internetem kolují zaručené zprávy o tom, že „vláček“satelitů je součástí tajného plánu na ovládnutí světa ilumináty a záření z vesmíru nám poškodí mozek