Pojďme si vymyslet prima minulost
Román angolského spisovatele popisuje realitu, kterou dobře známe i ze své domoviny
Asi většina lidí, kteří mají děti, nějakým způsobem vnímá, že tím nejpodstatnějším je zajistit svým potomkům co nejlepší budoucnost. A právě tak Félix Ventura, hlavní postava Prodavače minulostí, rozhodně neuvažuje. Na vizitkách má totiž slogan „Zajistěte svým dětem lepší minulost“. Protože když za sebou máte neblahou minulost, kterou vám nějaký fachman dokáže bryskně smazat a nahradit minulostí bezchybnou, máte vyhráno – a vaše děti rovněž. Dobrá budoucnost už je na dosah.
„Všechny příběhy spolu souvisí. Nakonec všechno souvisí se vším… Ale jen několik bláznů, jen několik málo, co jim hodně hráblo, to dokáže pochopit. Takže já potřebuji, abyste udělal pravý opak toho, co si u vás obvykle objednávají. Chci, abyste mi dal tuctovou minulost. Jméno bez lesku. Všední a nezajímavý rodokmen. Určitě taky existuje pár bohatých chlápků bez rodin a bez slávy, ne? Chtěl bych být jedním z nich…“To říká krátce před koncem románu Félixi Venturovi zákazník, který tvrdí, že prodělal plastickou operaci. Českému čtenáři jistě hned naskočí Třicet případů majora Zemana a postava agenta Pavla Bláhy, ztvárněná Radoslavem Brzobohatým, jenž si taky nechal změnit vizáž, avšak nedostatečně.
V Prodavači minulostí najdeme i vyprávěnku o prezidentovi, o tom, že „dědek se na veřejnosti nikdy neukázal“, neboť má hned několik dvojníků. Někteří z nich jsou schopní mluvit, někteří musí pouze mlčet. Což zas upomene na dvojníky z filmu Jára Cimrman ležící, spící .Na otázku „Kdo nahradil prezidenta dvojníkem?“přitom v románu angolského autora přijde tato odpověď: „Myslím, že Rusové. Možná Izraelci. Zbrojařská mafie, Mossad nebo co já vím, obě ty pohromy dohromady.“
Budete tu jako doma
Český překlad románu Josého Eduarda Agualusy tak umožňuje i aktuální a místní politické čtení. Máme tu různé minulosti: bývalý komunista, bývalý estébák, bývalý pézetkář, bývalý vekslák… A na druhou stranu snadnost, s níž současné konání obdobně nálepkujeme: estébácké praktiky, normalizační atmosféra, fašizující tendence…
Často se jedná o volání zloděje „chyťte zloděje!“, o svévolné žonglování s tak silnými nálepkami. Hradní mluvčí hovoří o estébáckých praktikách České televize, předseda komunistů se v Otázkách Václava Moravce, kam musí být pozván, aby bylo vše vyvážené, srdceryvně dotazuje, zda máme parlamentní demokracii. Estébáci u soudu svým donašečům dosvědčují, že nedonášeli. V takové atmosféře se dá uvěřit čemukoli a stejně snadno lze cokoli zpochybnit.
A zase dvojnictví by obdobně mohlo vysvětlit, proč český prezident občas pronáší takové nesmysly. Možná za něj zaskakuje dvojník, který si nejdřív vymyslí článek Ferdinanda Peroutky, potom pošle herce v době karantény do domovů seniorů, následně si splete ricin s ricinovým olejem a na dovršení všeho pronese asi nejdojemnější větu v historii novodobého českého státu: „To prase bylo nemocné.“
Dále si můžeme skrze Prodavače minulostí plně uvědomit, jak žádná politická reprezentace zkrátka nemůže odolat tomu, aby neodstraňovala sochy a pomníky, které instalovaly předchozí politické reprezentace, a stejně tak nemůže odolat ani tomu, aby neinstalovala sochy a pomníky nové – aby následující politické reprezentace měly opět co odstraňovat a aby je „díky tomu“napadlo instalovat zase sochy nové. Bez nich by to nešlo.
Stejně tak, jelikož v románu angolského autora jde především o vylepšování vlastního obrazu, by se dali zmínit všichni ti rychloabsolventi práv v Plzni či ve Sládkovičovu, všechny směšně nedostatečné či rovnou opsané diplomky a neprávem užívané tituly… Tento způsob čtení Prodavače minulostí by však přece jen byl příliš plochý. Jen naznačme, že román z tak odlehlé země má mnoho společného s tuzemskem nejen v lidské rovině, ale i v rovině politické kultury.
Portugalsko na jazyku
O angolské koloniální minulosti, včetně válčení za nezávislost, jsme již mohli číst v Jidášově díře Portugalce Antónia Loba Antunese. Tu ostatně překládala, stejně jako Prodavače minulostí, Lada Weissová. V románu Josého Eduarda Agualusy (1960) se nyní dostáváme k pohledu z druhé strany. Autor se narodil v Angole, i když má portugalsko-brazilské kořeny, a v roce 1975, kdy tato země získala nezávislost, odešel na studia do Lisabonu. „Nikdo neumí s jistotou říct, kolik min je v Angole zakopáno. Prý něco mezi deseti a dvaceti miliony. Pravděpodobně je tu víc min nežli Angolanů,“čtemev Prodavači minulostí.
Tady se dostáváme k podstatnému bodu, jímž je nejen navázanost africké země na Portugalsko, ale především na portugalštinu. Do značné míry se jazyk nenáviděných kolonizátorů nakonec ukázal být jediným, kterým se člověk v Angole domluví „všude“, protože v ní samozřejmě žije spousta různých kmenů. A i když portugalština není angličtina ani španělština, přece jen jde o jazyk v důsledku kolonialismu značně rozšířený. Využívá toho i světoběžník José Eduardo Agualusa – žil už v Portugalsku, v Brazílii,
v indické provincii Goa a také v Mosambiku, přičemž se všude domluvil mateřským jazykem.
Proto když v obsáhlém doslovu čteme o tom, jak se společně se založením nezávislého státu pokoušela emancipovat také angolská literatura, měla to v důsledku tíživého daru koloniálního jazyka paradoxně snazší. Jazyk taky nese historii, včetně dějin literatury. Což je velká výhoda, o které se českým literátům může leda zdát.
Obecná teorie zapomínání
V souvislosti s Prodavačem minulostí (2004), jenž byl mimochodem oceněn deníkem The Independent jako nejlepší zahraniční kniha roku, si totiž můžeme rovněž připomenout, jak se u nás Václav Hanka s Josefem Lindou také pokoušeli vylepšit historii české literatury. Cítili, že je to zapotřebí – možná by se s Félixem Venturou shodli i na tom, že bez dobré minulosti zkrátka nemůže být dobrá budoucnost. A jaká je tedy současnost české literatury?
Nedávno se objevil pocit, že je třeba něco udělat s nepronikavostí českých děl do zahraničí, a proto bylo k tomu účelu zřízeno České literární centrum. Pořád lepší něco než nic, jak se většinou podotýká na adresu takovýchto institucí, které mívají tendenci rychle se stávat především trafikami pro unavené diplomaty a podobné kádry. Ovšem základní potíž spočívá v tom, že se České literární centrum evidentně snaží vyvézt něco, co buď postrádá kvalitu, nebo okolní svět zkrátka nezajímá. Je problém v tom, že se toho z české literatury překládá málo, anebo v tom, že jen málo toho z české literatury za překlad stojí?
Abychom si uvědomili, kde česká literatura dnes stojí: můžeme bohorovně říkat, že nějaký pisálek z Angoly nás nemůže zneklidnit, ovšem pravda je taková, že José Eduardo Agualusa získal před třemi lety International Dublin Literary Award za román Obecná teorie zapomínání (2012). Toto ocenění je opravdu velmi prestižní. Jednak je spojeno s částkou sto tisíc eur a také mezi jeho laureáty jsou skutečně zvučná jména jako Javier Marías, Herta Müllerová, Orhan Pamuk či Tahar Ben Jelloun. Samozřejmě to neznamená, že by se v Dublinu sázelo pouze na jistotu, cena umí poukázat i na zajímavé tituly a autory, kteří dosud mezinárodně známí nebyli.
Spravedlivě dodejme, že krátká historie ocenění, udělovaného teprve od roku 1996, je možná jednou z příčin, proč ještě nepřišli na řadu kontroverzní či slabší laureáti jako třeba v případě Nobelovy ceny. Ostatně na celé nobelovské tabuli by měl Félix Ventura s retušováním minulosti hodně práce – připomeňme jen, že Nobelovu cenu za mír obdrželi třeba Henry Kissinger či Jásir Arafat.
S Obecnou teorií zapomínání José Eduardo Agualusa v Dublinu uspěl, přestože měl silnou konkurenci, v nejužším
José Eduardo Agualusa Alves da Cunha výběru nechyběl ani jeho mosambický souputník Mia Couto. To přítomnost českých spisovatelů a jejich děl ve finálových kolech International Dublin Literary Award je velmi přehledná a snadno zapamatovatelná: krásná nula.
Český překlad románu angolského autora Josého Eduarda Agualusy přichází z velké dálky, ze země nám téměř neznámé. Prodavač minulostí však přináší univerzální téma – a především je vynikajícím literárním dílem. Nenápadně výrazný počin na zdejším knižním trhu.
Nepravé je věrohodné
Abychom ale nemluvili pouze o všem okolo a o samotném textu nikoli… Prodavač minulostí je především lahůdkou pro literární fajnšmekry. Jde o text stavící na úsečnosti a na dělení na kapitoly. Mezi nimi jsou velké mezery, které si musí každý sám zaplnit tím, co pochopí a odvodí z četby. A vypravěčem je zde většinou samec ještěrky Eulálio, žijící v domě Félixe Ventury.
A aby bylo jasné, že svět není černobílý, Félix Ventura je černošský albín. O jeho živnosti již byla řeč: „Chodí za ním příslušníci celé jedné společenské třídy, nové buržoazie, vysvětloval. Jsou mezi nimi podnikatelé, ministři, velkofarmáři, pašeráci diamantů, generálové, zkrátka lidé se zajištěnou budoucností. Jenže jim chybí ta správná minulost, slavní předkové, diplomy. Stručně řečeno, jméno čišící vznešeností a kulturou.“
Dvojnictví by mohlo vysvětlit, proč český prezident občas pronáší takové nesmysly, včetně nejdojemnější věty v novodobé historii českého státu: „To prase bylo nemocné.“
V románu Josého Eduarda Agualusy ovšem narazíme na četné literární odkazy. Nejprve je tu v rámci kontinentu zmínka o jihoafrickém nositeli Nobelovy ceny: „Například se mi líbí knihy toho Afrikánce Coetzeeho, jsou drsné a přesné, vyznačují se neúprosným zoufalstvím. Překvapilo mě, že Švédové ocenili tak dobré dílo.“
A potom zase v rámci portugalsky psané literatury angolský autor odkazuje k lisabonskému velikánovi, jenž navíc tvořil pod řadou rozličných jmen: „Dnes vím, že každý život je výjimečný, a myslím, že jsem to věděl i dřív. Fernando Pessoa proměnil všední životopis drobného úředníčka v Knihu neklidu, která je snad nejzajímavějším dílem portugalské literatury.“
Prodavač minulostí je tak románem, jenž doslova přetéká životy. Obsahuje i ponornou říčku intimního příběhu, který vyvrcholí v nečekaně dramatickém setkání v domě Félixe Ventury, při němž se vyrovnávají účty z minulosti. Román si však od vyprávěného drží odstup, ještěrka vypráví s nadhledem – někdy doslova, protože dlí na stropě – a nešetří se tu literárními ornamenty a odkazy. Příznačné je už motto od Jorgeho Luise Borgese: „Kdybych se měl narodit znovu, rozhodl bych se být někdo úplně jiný. Chtěl bych být Nor. Možná Peršan. Uruguayec ne, to by bylo jako přestěhovat se z jedné čtvrti do druhé.“Vedle změněné minulosti a dvojnictví je tu pak podstatný rovněž motiv zachycování a zrcadlení – fotografové toulající se po světě se v Prodavači minulostí objevují hned několikrát.
Román Josého Eduarda Agualusy, který je patnáctým svazkem Lusobrazilské knihovny, je tedy výsostným literárním dílem, přinášejícím i moudrost užitečnou v běžném životě: „Máme ve zvyku pamatovat si cizí vzpomínky, jako by byly naše – včetně těch smyšlených. ,Znáš lisabonský hrad Svatého Jiří? S tím je to stejné. Má cimbuří, ale není pravé. Nechal ho přistavět António de Oliveira Salazar, aby hrad vypadal opravdověji. Hrad bez cimbuří mu připadal jako omyl, možná se mu dokonce zdál poněkud obludný, jako velbloud bez hrbů. A ta nepravá část dnes ze Svatého Jiří dělá věrohodnější hrad. Mnozí místní osmdesátníci, se kterými jsem mluvil, jsou přesvědčeni, že hrad měl cimbuří vždycky.‘“
Takže pozor na ty, kdo (si) chtějí vylepšovat minulost. A stejně tak buďme ve střehu při setkání s těmi, kdo si naprosto, ale naprosto přesně pamatují, jak to tenkrát bylo…