Jsme ve filmu. Ale ve kterém?

Pilného filmového diváka nemůže skutečnost v ničem zaskočit. Kdo viděl snímek Stevena Soderbergha Nákaza z roku 2011, tomu nebylo třeba vysvětlovat, co znamená magické číslo R, jak se virus dostal od netopýrů k lidem ani jakými způsoby se přenáší. Filmaři tehdy vymodelovali pandemii na základě podložených odhadů a namnoze jim předpověď vyšla. Snímek došel až do fáze, kdy už je vyvinuta vakcína (proti níž mnozí v čele s populárním blogerem protestují) a distribuuje se občanům losem podle data narození. Pokud nyní na takové rozdělování dojde a první vylosované datum bude 10. březen, pak bude o čem přemýšlet.

Aktuální zkušenost nás citelně poučila, že to, co si spisovatelé nebo filmaři vymyslí, aby nám způsobili mrazení v zádech, nemusí být jen fantazie, která se nikdy nenaplní, ale docela reálný varovný scénář. Pravděpodobně teď budeme trochu jinýma očima sledovat nejen filmy o zákeřných bacilech, ale třeba i katastrofické snímky o jiných způsobech, jimiž příroda lidem připomíná jejich zranitelnost a pošetilost. A můžeme doufat, že v reálném světě zůstane alespoň u scénářů, v nichž se život nepromění ve fantasmagorickou dystopii; pokud se totiž v některém blázinci právě nachází James Cole z filmu Terryho Gilliama 12 opic, je situace poměrně vážná. Stejně tak by bylo nemilé, kdyby snaha zvrátit globální oteplování přinesla novou dobu ledovou a zbytek lidstva by donekonečna cestoval vlakem, v němž by zuřil třídní boj, což je možnost, kterou předestřel oscarový režisér Pong Čun-ho ve snímku Ledová archa.

Potom jsou tu samozřejmě hrozby méně pravděpodobné, ale neméně nepříjemné. Zombie apokoalypsa a přílet UFO mohou nastat dokonce simultánně, jak ukázal loňský film Jima Jarmusche Mrtví neumírají. Slabinou většiny katastrofických snímků ovšem je, že se odehrávají v Americe a Češi si z nich mohou vzít jen dílčí ponaučení. Naštěstí máme své vlastní cenné zkušenosti: zombie na Pražském hradě není žádný nový jev, a že čeští politici umějí vyjednávat s Marťany a čile to dělají, to je také známá věc. Vítání létajících objektů je dokonce naše parádní disciplína, tak čeho se obávat?