My jsme žáci třetí bé
Vztah k Izraeli je jen aktuální puklinou v české zahraniční politice. Ta puká dlouhodobě
Jednotná linie české zahraniční politiky dávno neexistuje, poněvadž se právě zahraničněpolitická orientace stala jedním z ústředních témat domácího politického zápasu. Svědčí o tom i aktuální přestřelky o Izrael nebo o vztah k Číně a Tchaj-wanu.
Ministr zahraničí Tomáš Peříček, ministr kultury (ex zahraničí) Lubomír Zaorálek a exministr zahraničí Karel Schwarzenberg publikovali v deníku Právo text, v němž podrobili kritice plán izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a amerického prezidenta Donalda Trumpa na anexi části palestinských území. Proti článku se vymezili premiér Babiš, prezident Zeman i ODS.
Za zahraniční politiku odpovídá vláda, čili je skutečně na pováženou, pokud v této záležitosti zaujímají premiér a „jeho“ministři zahraničí a kultury, byť z koaliční strany, protichůdná stanoviska. Miloš Zeman dlouhodobě podporuje současnou izraelskou politiku včetně přenesení hlavního města do Jeruzaléma, v čemž souzní s Donaldem Trumpem. O soulad s Trumpem se v minulosti evidentně snažil premiér Babiš, a v jeho případě tak podpora izraelské politiky patrně primárně souvisí nejen s podporou Zemana, ale i s následováním Trumpa. Co je však platné pouhé vysvětlení příčin aktuální pukliny, když problémem je pukání samo. Dlouhodobě a v různých variacích.
Krteček za pandu
Neštěstí přenosu zahraničních témat na domácí hřiště je dobře patrné též v kauze Jaroslava Kubery, respektive vztahů některých českých politiků k Tchaj-wanu. Tchajwanské investice do české ekonomiky výrazně převyšují čínské, což je, srovnáme-li velikost obou zemí, docela zajímavý nepoměr. A nic na něm nezměnila ani Zemanova strategie „krteček za pandu“, v níž český prezident figuruje především jako nástroj jistých podnikatelských kruhů. Vnímání problému by tak třeba pročistilo jeho přesnější pojmenování: že primárně kráčí o vztahy ČR a PPF miliardáře Petra Kellnera. Kdyby se zmíněná skupina začala více orientovat na obchodování s Brazílií, měla by možná nějaká aktuální Zemanova win-win strategie podobu nošení dříví z brazilských pralesů do českého lesa. V Číně je však ekonomika těsně provázána se státem, čili existuje řada pádných důvodů pro vnímání daného problému coby elementu česko-čínských vztahů.
V reakci na hradní pročínskou politiku se pak stává populárním viditelné rozvíjení vztahů s Tchaj-wanem, byť někteří jeho protagonisté, zejména asi zesnulý Jaroslav Kubera, zde o popularitu ani moc nestáli. U pražského primátora Zdeňka Hřiba si tím ale už tolik jistí být nemůžeme. Čína považuje Tchaj-wan za vlastní, byť neposlušnou provincii a jakožto rostoucí mocnost usilující výhledově o pozici světové jedničky sotva podobné tanečky ponechá bez odezvy. Okopávání kotníků je to nejvlídnější, s čím musí každý tanečník na tomto parketu počítat. Nicméně pokud otevřená vstřícnost k Tchaj-wanu primárně znamená vnitropolitickou záležitost, téma k získávání domácích politických bodů, může se doma výhledově vyplatit, jelikož bolest pocítí primárně ministr zahraničí, popřípadě jiné subjekty, které se stanou cílem odvety.
Uvedená konstatování nejsou žádnou výzvou k poklonkování Číně. Nicméně představuje-li současná říše středu hrozbu, tím spíše by bylo vhodné uplatňovat v politice vůči ní promyšlenou a jednotnou strategii i taktiku. Česko-tchajwanské vztahy se dosud rozvíjely dobře, byť v tichosti – neboli právě ona taktická tichost je možná pro jejich další rozkvět nejlepším řešením – nikoliv okázalé kopírování Zemanovy linie, jen v opačném gardu.
Reálná tchajwanská samostatnost navíc stejně primárně záleží na postoji Spojených států, na jejich síle. A nyní tedy i na Trumpovi. Evropská unie pevninskou Čínu od snahy o převzetí Tchaj-wanu neodradí. Do širší palety české politiky vůči Číně by tudíž mohla patřit též podpora americké izraelské politiky (ve stylu: pomáháme hlavnímu čínskému nepříteli, kde můžeme). Současný americký přístup je nesporně jednostranný a preferující silová řešení. Politika ale znamená výběr menšího zla.
Představuje-li současná říše středu hrozbu, tím spíše by bylo vhodné uplatňovat v politice vůči ní promyšlenou a jednotnou strategii i taktiku
Rozpadající se schémata
Schémata vytvořená v devadesátých letech, v éře jednoznačné americké globální dominance, každopádně praskají ve švech nebo už dávno praskla. Ke strategické redefinici tu však chybí rozhled, vůle i ochota spolupracovat. Ostatně, Zemana a Babiše v jejich kritice Petříčka a spol. podpořili též bývalý premiér Mirek Topolánek, místopředseda ODS Alexandr Vondra, někdejší ministr zahraničí za KDU-ČSL a nynější premiérův poradce Cyril Svoboda i exministr zahraničí Jan Kohout, jehož politický jízdní řád by se dal shrnout slovy „od KSČ přes ČSSD a Zemana až na hedvábnou stezku“. Na českou politickou reprezentaci bohužel hezky sedí popěvek z večerníčku o Machovi a Šebestové: „My jsme žáci třetí bé, bereme však na sebe podobu zajíce, žirafy či krabice – to je pěkná směsice.“Může ale Česká republika potom mít jednotnou zahraničněpolitickou linii?