Bezohledný básník
Básně snad tehdy četli všichni mladí, poezie byla bez nadsázky masovou četbou, vzpomínala na 30. léta v roce 2005 básnířka Bohumila Grögerová v knižním rozhovoru s Radimem Kopáčem Klikyháky paměti. A přidává seznam těch, kteří ji nejvíce oslovili: Nezval, Seifert, Holan, Halas, ze starších Šrámek a Sova. A právě od narození Vítězslava Nezvala uběhlo včera 120 let.
Škoda že nikdo doposud nenapsal Nezvalovu biografii. Možná že by bylo nejlepší, kdyby měla podobu románu. Jeho život i tvorba byly mimořádně rozpolcené. V době, kdy vyznával surrealistická dogmata, musel potají skládat rýmované villonovské balady. Do sbírky pajánů na Stalina a Rudou armádu pašoval existencialisticky laděné verše. V osobním životě hédonista milující jídlo, ženy a alkohol, a na druhé straně ukázněný tvůrce a láskyplný otec. Materialista, který je fascinován horoskopy. Vysoce postavený funkcionář a propagandista komunistického režimu, který si užívá všech výhod mocenského postavení, a zároveň člověk, jenž se bere za vězněné či umlčované autory.
Sám o sobě v nedokončených vzpomínkách píše: „Tak bezohledných básníků, jako jsem já, je málo. Jsem bezohledný. Jen dík své bezohlednosti vydržel jsem všechnu hanu i chválu, kterými jsem byl bit.“V osobním životě byl Nezval možná bezohledný ke své letité družce, s níž se oženil až na nátlak strany a kterou návštěvám představoval jako služebnou, a možná i dalším ženám, vůči kolegům však byl empatický dost. Nezvalova zahleděnost do sebe sama se nikdy neproměnila v bezcitnost k okolí.
Škoda že zemřel v osmapadesáti letech. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se popasoval s reformním komunismem, jeho porážkou a bezčasím normalizace. Možná by nakonec Nobelovu cenu získal místo Seiferta.
Dnešní pohled na Nezvala je bohužel determinován jeho angažovaností v době stalinismu. Ale pro tuto dobu platí i to, co napsal historik Milan Drápala: „Ze spisovatelů, kteří byli v 50. letech na oficiálním výsluní, jednal patrně nejpozitivněji a jeho zásahy mu získaly pověst člověka ochotného nezištně pomoci.“A to nejen autorům, k nimž měl osobně blízko, jako třeba Jakubu Demlovi, Karlu Teigemu nebo Jaroslavu Seifertovi, ale i těm, které „nemusel“, jako třeba Václavu Palivcovi.
Škoda že zemřel v osmapadesáti letech. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se popasoval s reformním komunismem, jeho porážkou a bezčasím normalizace. Možná by nakonec Nobelovu cenu získal místo Seiferta.
Bohumila Grögerová ve zmíněném rozhovoru říká, že se zdá neuvěřitelné, jaký měli básníci v době jejího mládí ohlas. Dnes je poezie luxusní zálibou pro kroužky zasvěcených, její společenský dosah se blíží nule. Docela rád bych si někde přečetl, co se to se zájmem o verše za těch pár desítek let stalo a proč.