Není lékař jako lékař
Lékařská celebrita nerovná se odborník na všechno. Aktuálně na viry
Vposledních týdnech se toho mnoho namluvilo o práci těch, kdo bojují v první linii a jimž vděčíme za to, že pomohli Česko ubránit před koronavirem. Lékařské profesi se dostalo nejen u nás, ale takřka po celém světě zaslouženého uznání a zdravotníci jsou hrdinové dnešní doby.
Klíčová však byla také služba těch, kdo situaci odborně analyzovali z hlediska epidemiologie, imunologie či hygieny, koordinovali pravidla pro boj s nemocí a připravovali podklady pro rozhodování úřadů. Je potřeba si připomínat, že bez nich by dnešní situace nejspíš byla tristní.
Kardiochirurg jako univerzální expert
Ne všichni lékaři ovšem sehráli během pandemie důstojnou úlohu. Přispěla k tomu média, která až příliš často oslovují lékařské celebrity namísto skutečných expertů. Své o tom ví Jan Pirk, jenž je bezesporu legendou české kardiochirurgie, což však neznamená, že je expertem na všechno. Přesto se jej novináři na všechno ptají a výsledky jsou rozpačité, tak jako jeho tvrzení, že covid-19 je chřipka. Když se situace v Evropě dramaticky zhoršila, za svá slova se omluvil, avšak později se k nim opět přihlásil, soudě patrně dle vlastních symptomů nákazy. Už ale nedodal, že covid má několikanásobnou smrtnost, že průběh nemoci se může diametrálně lišit, že proti ní není vyvinuta ani vakcína, ani lék, ani účinná léčba atd.
Jeho výroky tak lze hodnotit jako zavádějící, přičemž svými mediálními výstupy přispěl k polarizaci společnosti a epidemiologům zkomplikoval práci, například když začal hlásat, že rouška v lese na kole je nesmysl. Budiž, z lékařského hlediska to tak je. Jenže ony jsou i jiné aspekty. Stačí si uvědomit, co se stane s původně jasným opatřením, když je narušeno řadou výjimek. Možná něco podobného jako se zdí, ze které vyndáme pár cihel: spadne celá. Roli hraje řada věcí a podobné kategorické výroky nejsou pro seriózní debatu relevantní. Ilustrují spíše kontrast přístupu lékařských celebrit a skutečných odborníků na epidemie.
My jsme ti, kdo vědí
Zatímco biochemici zkoumali virus a epidemiologové vytvářeli modely pro příští týdny, snažili se nejen Pirk, ale též Cyril Höschl či Radkin Honzák s nebývalou urputností prosadit ideu, že vlastně o nic hrozného nejde. Honzák komentoval hygienická opatření výroky typu „hoďte na ty blázny síť“, a Höschl je dokonce spojoval s komunismem. Jenže v případě viru, který způsobil největší krizi od druhé světové války, rozvrátil světovou ekonomiku a v některých zemích způsobil národní tragédii, působí podobné řeči nepatřičně a nepřispívají ke konstruktivní, a už vůbec ne kvalifikované debatě.
Je zarážející, s jakou vehemencí se snaží Höschl zdůrazňovat, že řada obětí nezemřela na covid, nýbrž s covidem. Jako by to byli předem odepsaní polymorbidní pacienti, kteří se nepočítají. Ve skutečnosti je toto irelevantní – jsou to zkrátka všechno lidé, kteří zemřeli kvůli covidu, protože nebýt koronaviru, mohli i se svými chorobami ještě žít. (To neplatí pro ty, kdo se nakazili a pak spadli pod auto, ale kolik takových je, že.) Dnes již existuje mezinárodně harmonizovaná metodika, která definuje úmrtí na covid, čili zde problém není. Jak podotýká Jan Konvalinka z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, celosvětově bude obětí naopak více, než se udává, neboť řada zemřelých nebyla vůbec testována.
Když se nákaza v Česku dala na ústup, adresovali vládě Höschl a Pirk spolu s dalšími lékaři Výzvu jedenácti o tom, jak dále postupovat. Háček je v tom, že téměř nikdo ze signatářů nemá odbornost v epidemiologii či imunologii. Naopak – skupina skutečných imunologů a příbuzných vědců se proti výzvě ohradila, a to hned ze dvou důvodů. 1. Autoři zneužili svých titulů a afiliace k univerzitě, neboť výzvu opatřili podtitulem Lékaři Univerzity Karlovy veřejnosti. To vyvolává zdání, že hovoří za lékařskou obec UK, tím spíš, že jedním z nich je rektor Tomáš Zima. 2. Signatáři nejsou v problematice covidu kompetentní, a některé z jejich úsudků lze dokonce označit za „naprosté nesmysly“(cit. Václava Hořejšího z Ústavu molekulární genetiky AV ČR).
Jan Pirk je bezesporu legendou české kardiochirurgie, což však neznamená, že je expertem na všechno. Přesto se jej novináři na všechno ptají a výsledky jsou rozpačité, tak jako jeho tvrzení, že covid-19 je chřipka.
Pavlač doktorky Skovajsové a Hnízdilovy diagnózy
Nelze nezmínit rovněž Jana Hnízdila, který – ač není specialista na infekce – nešel pro rychlé soudy daleko. Tak například tvrdil, že za hygienickými opatřeními je vlastní strach politiků z nemoci, lidem, kteří se hlásí do chytré karantény, podsouval příchylnost k tyranii, hlásal, že staří by se měli izolovat, jenže už neřekl jak (připomeňme, že o toto se pokusilo Švýcarsko, ale ani tam se to zcela nepodařilo), dopustil se klasického faulu, když prohlásil, že příznivá epidemiologická situace nezavdává oprávnění pro tak razantní opatření, přitom, jak známo, tato příznivá situace nastala po zavedení oněch opatření.
Aktuálně se největší boj vede o roušky. Řeklo by se, že požadavek na zakrytí úst a nosu je marginálie, že jde o samozřejmost ohleduplné společnosti a že nás to stojí jen trochu nepohodlí. Epidemiologové neznají přesnou míru efektivity roušek, nicméně většina z nich se celosvětově shodne, že to smysl má. Koneckonců dnes už máme analýzu Akademie věd a výzkum provedený v Hongkongu. Obojí jejich efekt potvrdilo.
Hvězdou médií se však stala Miroslava Skovajsová z pražského Mammacentra, která si s nějakými analýzami hlavu neláme a vede agresivní antirouškovou kampaň na základě suverénně sdělovaného poselství, že roušky jsou k ničemu. Co na tom, že její kvalifikace nemá s infekcemi nic společného? Stačila už poučit profesory i doktory věd a hovoří o „obrovské dani, kterou za to platíme“. Vysvětlila, že nějaká paní si kvůli roušce rozbila koleno, a vizionářsky spojila nošení roušek s nedostatkem vitaminu D. Možná si jednou za své výroky odnese Bludný balvan, avšak dnes si svým pavlačovým stylem dělá reklamu za cenu rozeštvávání společnosti.
Média by si měla uvědomit, že lékařská celebrita nerovná se odborník na všechno. Akademická pracoviště v Česku přitom disponují řadou kvalifikovaných lidí, kteří mají potenciál přispívat ke kultivaci veřejné debaty. A ne do ní házet šrapnely.