Když je vám osmdesát plus

Jste nevrlí z toho, jak se lidi vrhli do parků, hospod a na silnice jako protržení? Že se chovají, jako by právě přežili pár válečných let? Netřeba se nechat otrávit. Přečtěte nebo poslechněte si něco vtipného, chytrého, s nadhledem a hned bude líp.

Třeba vyprávění Petra Nárožného, které vyšlo v Galénu na dvou CD s názvem Škoda slova, které padne vedle a s hudebními improvizacemi Jiřího Stivína… Není to životopis, ten herec v kapitole Jak jsem se nenarodil správně odbude rychlou zkratkou (a tím vzbudí opravdovou zvědavost, jak to s ním během těch více než osmi desítek let bylo dopodrobna). Jde o postřehy bystré a trefné („Rusům se tu moc líbilo, zdrželi se dvacet let…“) o tom, co na své cestě životem viděl, co zažil, koho potkal, jakých trapasů byl svědkem a kterých se sám dopouštěl.

Kapitoly Kdy malíři vlastně malují, Jak nás, muže, vidí naše manželky, Starý jste, když… a vlastně většina dalších jsou k popukání. I střídmý posluchač se chvilkami musí rozesmát nahlas, třebaže je doma sám.

Výhodou Nárožného chytrých glos je, že se on, všeobecně známá celebrita, nebojí shodit sám sebe, že se nestydí prozradit svůj handicap (třeba že šišlal a s touto vadou pět let úspěšně moderoval pořady Rangers a nastoupil do Semaforu). Báječně paroduje besedu s Rudolfem Deylem starším, ale vrcholem je jeho Antologie vernisáže, úžasný popis společenských stereotypů, snobské nudy a utrpení účastníků, které nejlíp vystihuje závěrečné sdělení: „Nakonec začnete počítat, kolik obrazů tam visí, a zároveň začnete parašutistům závidět tu jejich kyanidovou kapsli.“

„Když je člověku osmdesát plus,“říká Petr Nárožný, „má pocit, že všechno, co zažil, je natolik mimořádné, výlučné a zvláštní, že by to měl sdělit celému světu…“Dobře, že se odhodlal své zážitky namluvit osobně, i když ho prý jeho anděl strážný, hledě mu přes rameno, odrazoval. Rozhodl se knihu nepsat, ale načíst, což je při jeho charakteristickém vyprávěcím stylu vlastně volba velmi dobrá.