Rouškoví odbojáři

Ochranná pomůcka je v očích pseudodemokratů nástrojem hrůzovlády

Ještě v polovině osmdesátých let se stávalo, že učitelé na gymnáziu posílali některé „nevhodně“oblečené studenty domů převléknout – spolužák v tričku s motivem americké vlajky obratem pelášil domů pro nějaké vhodnější. Od listopadu 1989 jsme se až na výjimky nesetkávali s ideologickým pohledem na oděv. Jistě, debatovalo se například o vhodnosti mikiny v parlamentu či ve Vladislavském sále při předávání státních vyznamenání, ale to je spíš spor o obecný vkus než ideologizace oděvu. S výjimkou sporu o zahalování tváře muslimskými studentkami ve školách konzumujeme tak obrovskou svobodu, že lze zakoupit i kusy oblečení připomínající vrahy či teroristy (například z Frakce rudé armády), aniž by to budilo větší rozruch.

Samozvaní arbitři

Koronavirus tento liberální pohled na naše oblečení zahnal do kouta. Překvapivě se předmětem ideologického sporu staly roušky. Lidé nosící roušky v okamžiku, kdy to není všude povinné, jsou podle některých neplnohodnotnými občany. To je momentální narativ části naší elity a vlastně je úplně jedno, zda dobrovolné nositele roušky nazývají kobliháři, komunisty, nebo stádem.

Z čistě věcného pohledu podobné označení nedává smysl, protože roušku člověk nosí nejčastěji ze zdravotních důvodů, počínaje tím, že má například astma, diabetes, kardiologické diagnózy nebo vysoký tlak, anebo se nakonec jen obyčejně bojí, například o své blízké. Ale může ji klidně nosit jen proto, že se mu to líbí, nebo protože nečekaně objevil, že prostá rouška ulevuje od pylových alergií víc než léky a vakcíny. Má-li někdo na obličeji roušku, i když mu to nenařizuje stát, rozhodně jej to nedefinuje jako nepřítele demokracie, či dokonce méněcenného občana.

Ti, kdo opakovaně a veřejně označují pejorativně část populace, tak nečiní na základě analýzy nebo nějakých důkazů, ale jen proto, že se někteří chovají jinak než si tito samozvaní arbitři představují. Nálepkují ostatní, protože si potřebují sami připadat jako lepší, ušlechtilejší lidé.

Občas se člověk nemůže zbavit pocitu, že tyhle aktivity si platí Andrej Babiš. Nic totiž neukazuje intelektuální bídu tuzemského internetového „demokratismu“a „nezávislosti“lépe než přirovnávání dnešní situace k minulému režimu. Většina z těch, kteří „reálný socialismus“zažili, nad takovými soudy s úsměškem mávne rukou, ale nemalé části z nás absurdita tohoto srovnání připadá pobuřující. Ještě bláznivěji pak vypadají přirovnání s protektorátem, okupací nacistickým Německem či diktaturou komunistů v Číně. Poučka „Všichni s rouškou jste totalitáři“je univerzálně použitelná a dovoluje hlasateli snadno se pohoršovat nad kýmkoli.

Neměj roušku, budeš demokratem

Dnešní rouškoví odbojáři libující si v nejrůznějších absurdních historických paralelách, počínaje přirovnáním k okupaci po srpnu 1968 (Roman Šmucler) až po demonstrativní spalování roušky (Jan Hnízdil), se možná cítí jako disidenti, avšak je to takové „disidenstsví se špacírkou“. Fakticky

jim nikdy vůbec nic nehrozilo. Každý může veřejně hlásat, co chce, a je pouze na úvaze ostatních lidí, zda tyhle řeči považují za relevantní. Většina rouškových „disidentů“jen aplikuje na společnost své osobní „frontové“myšlení. Tento zjednodušující pohled na názorově velice rozrůzněnou společnost nemůže zákonitě vést k tomu, že by v zemi převládl „správný“, tedy pseudoodbojářský pohled na svět. Proč nemohou přesvědčit většinu, je nasnadě, odsuzují lidi paušálně, na základě povrchní úvahy a de facto si vynucují uniformitu jako jedinou správnou a demokratickou.

Demokrati, kteří nesnesou demokracii, protože se může projevovat i jinak, než si přejí oni, budou určitě i nadále hlasití

Náhradní bojiště

Tento způsob umělého dělení lidí na pouhé dva tábory se leckdy charakterizuje jako studená občanská válka. Má mnoho podob, například ostentativní rusofobii či naopak demonstrování lásky k Tchaj-wanu. Jako měla studená válka svá opravdová „náhradní“bojiště, například v Koreji a Vietnamu, naši bojovníci mají ta svá, v kulturní válce. Proto tu politici bez znalosti faktů diskutují o historii s tím, že nám konečně říkají pravdu. Domnělí pokrokáři nás zavádějí zpět do předminulého století, kdy se naše společnost hádala o pravost Rukopisů. V souvislosti s těmito otázkami jsou lidé posuzováni opět jen bipolárně jako dobří, nebo zlí podle toho, zda v tom kterém dílčím sporu stojí na správné straně barikády. Přitom odpovědi nejsou jednoduché a realita je daleko pestřejší.

Když si student vzal v socialistickém Československu na sebe triko s americkou vlajkou, chtěl většinou zaujmout spolužačky či zamachrovat, tupost některých tehdejších učitelů tento nevinný čin politizovala. Dnes je to analogické s rouškami.

Demokrati, kteří nesnesou demokracii, protože se může projevovat i jinak, než si přejí oni, budou určitě i nadále hlasití. Ale těžko mohou ovládnout společnost, na to jsou příliš netolerantní a sektářští. Vnímejme jejich „odbojovou činnost“podobně jako gorilí samce bušící se do hrudníku, žádají jen pozornost ostatních.