Vizuální smog zatím odolává
Křiklavé reklamy mění centrum Prahy v pouťovou atrakci. „Umravnit“podnikatele ale není snadné
PRAHA Centrum hlavního města se pod vlivem nespoutaných podnikatelů v turismu proměnilo za poslední dekády ve světélkující zábavní park. V době koronavirové v téměř vylidněném centru Prahy bil kontrast fasád historických budov s křiklavými lákadly ve výlohách do očí ještě palčivěji než za běžného provozu. A vedení metropole za to opět schytává od veřejnosti kritiku. Jak takový boj s nevkusem ale v praxi probíhá?
Očistit centrum Prahy se už přes rok snaží magistrátní koordinátorka pro vizuální smog Kristýna Drápalová. Limity kompetencí města ilustruje příběhem se stánkaři na Václavském náměstí. „Pamatuji případ, kdy živnostenský úřad města chtěl udělit stánkům s párky na Václavském náměstí pokutu, tuším asi 30 000 Kč. Stánky ale oficiálně evidují tak nízké příjmy, že se výše pokuty zdála ministerstvu obchodu vzhledem k přiznaným příjmům likvidační, a pokutu zamítlo udělit,“popisuje Drápalová.
Pražští úředníci se rozhodli na vlastní pěst dokázat, že příjmy stánků reálně rozhodně na takovou sankci dostačují. Stoupli si před stánek a celý den čárkovali výdej piv a klobás. Výsledek? Obrat stánku za jeden den přesáhl 30 000 korun.
„Ministerstvo ale stejně pokutu neuznalo. Kdyby totiž pokutu povolili, tak by se poškozený soudil s nimi. Proto nemá ministerstvo motivaci se do sporu se stánkařem vůbec pouštět. Ale lidé pak nadávají za nečinnost městu, posteskne si Drápalová.
Thajské peklo
Symbolem nevkusu v historickém centru města se staly Thajské ráje. Poboček s masérkami a občas i rybičkami oždibujícími chodidla zákazníků je v Praze aktuálně pět. Upozorňují na sebe rikšami nebo auty s polepy a vodníky před vchodem, naháněči v županu nebo kostýmu žraloka, gigantickými cedulemi řvoucích barev ve výlohách a okenicích nebo blikajícími digitálními nápisy.
Co by podle laika vyřešila jedna vyhláška (jako třeba když Praha ze dne na den zatočila s chodícími plyšovými pandami v ulicích), je ve skutečnosti kvůli komplikované legislativě v podstatě nemožné. Pokuty v těchto případech udělují zejména památkáři, kterým podle Drápalové politická reprezentace města pod ruce nevidí, a kolečko nekonečných odvolání a pinkání případů od soudu k soudu se majiteli prostě vyplatí.
Nový manuál? Jen doporučení Tento týden město představí manuál pro kultivovanou Prahu, který má formou ilustrovaných návodů podnikatelům ukázat, jak svou provozovnu prezentovat přiměřeně. „Snažíme se zalátat díry v české legislativě, kde jsou pravidla o vizuálním smogu hodně rozdrobená. Dodržování některých mohou vyžadovat památkáři, jiných živnostenský odbor, dalších stavební úřad. Ten může určit, jak vysoko smí být umístěn firemní nápis, památkáři mohou mluvit do použitých materiálů, živnostenský úřad zase specifikuje nepovolenou nabídku zboží ve veřejném prostoru atd.,“vypočítává Drápalová.
A do čeho může vlastně mluvit samotné město? Domům ve svém vlastnictví může kultivovaný vzhled nařídit. Těch ale není v centru ani čtvrtina. A domům v osobním vlastnictví může magistrát jen doporučovat, co by politická reprezentace považovalo za vizuálně přijatelné. Nic víc. Ruce jí rozvážou až změny v zákonech. Zatím ale není jisté, jestli se do předání pravomocí městům parlamentní strany pohrnou.
Na Západě by si v domě
Hitlera nevystavili
Za divokou podobu historické Královské cesty a okolí může podle Drápalové i narušená kontinuita vlastnictví domů.
„První zásadní rozdíl mezi situací u nás a na Západě je v tom, že na Západě patří domy po generace jedné rodině. A podle toho se k domu majitel chová a nestrpí tam provozovnu třeba s maskou Hitlera nebo červenozelenými cedulemi. V bývalém východním bloku se domy stávají součástí spekulací a přeprodávání, tak je menší péče majitelů o jejich vzhled,“myslí si Drápalová. „Druhá věc je horší právní kultura než v západních zemích. Úsilí, které je třeba na boj s vizuálním smogem vynaložit, je tu často nepřiměřené výsledku,“dodává.