Infantilní společnost: kadeře ano, školy ne
Ošetřovné likviduje český byznys
Snad žádné rčení není tak pravdivé, jako „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“. Celou politiku můžeme shrnout jako boj proti peklu, do něhož nás zavedl bohabojný záměr. Pokrokáři bojují proti všemu špatnému, k němuž vede konzervativní lpění na přirozeném řádu věcí. Konzervativci pak vedou válku proti všem nezamýšleným důsledkům, které stvořily pokrokové zákony, dávky a vyhlášky. S ochranou rodin proti důsledkům karantény je to stejné: V dobrém úmyslu jsme zvedli ošetřovné z 60 na 80 procent platu a rozšířili je i na OSVČ. Takže dnes, ačkoli epidemie fakticky neexistuje, statisíce rodičů zůstávají s dávkou doma a firmám scházejí lidi. Pomocí miliardových dávek si tak prohlubujeme ekonomickou krizi.
Nebudeme vládu kamenovat, během několika týdnů přijímala rozhodnutí, z nichž každé by se v normální situaci chystalo roky. A jak víme z dávek na bydlení či dotací na solární energii, ani rok trvající proces často nestačí k tomu, aby poslanci s čistým srdcem neschválili hloupost takřka zločinnou.
S vysokým a široce aplikovaným ošetřovným to bylo dokonce ještě pikantnější. Navrhla je koncem března trojice opozičních stran ODS, TOP 09 a KDU-ČSL (a přidaly se nakonec všechny opoziční). Vládní partaje (ANO, ČSSD, KSČM) napřed návrh zařízly, aby o necelý měsíc později zvýšení a rozšíření ošetřovného vytáhly jako vlastní nápad a sněmovna plán jednomyslně schválila. Přesto netřeba ni vládu, ni opozici tlouci – málokdo v dubnu věděl, že bude počátkem června pandemie „takhle malinká“a jak masivně budou rodiče nabídky ošetřovného využívat/zneužívat.
I když… tušit se to asi dalo. Stačilo se podívat, jak ubylo „nemocných“, když vláda Mirka Topolánka na nátlak zaměstnavatelů zavedla pravidlo, že první tři dny nemoci nedostávají marodi podporu. Počet nemocných klesl okamžitě o čtyřicet procent, což byl celkem jasný důkaz, jak moc se „nemoc“zneužívá k obyčejnému nechození do práce. Od roku 2019, kdy vláda karenční lhůtu zrušila, nemocných opět přibylo – zas o těch zhruba čtyřicet procent. Třeba v září 2018 evidovaly pojišťovny 101 tisíc případů, o rok později 140 tisíc… Pro mnoho lidí, zejména s nízkou mzdou, je nemocenská, ošetřovné či důchod prostě mnohem lákavější než práce. Zvlášť když rozdíl v příjmu není až tak veliký a práce samotná nenabízí příliš velké uspokojení – jen obživu.
Trable s ošetřovným ukazují, jak složitý a v mnohém neřešitelný je vztah školství–ekonomika v časech hrozby epidemií. Náš vzdělávací systém je postavený na tom, že se velké množství žáků setkává na jednom uzavřeném místě – tedy naprosto luxusní podmínky pro virovou nákazu. Zároveň ale jesle, školky a školy fungují jako institucionální odkladiště dětí v čase, kdy si rodiče vydělávají na živobytí. Kvůli hrozbě epidemie školky a školy musíme zavírat, kvůli ekonomickému fungování státu je nesmíme zavírat. Takřka neřešitelné. Jenže nějaké/nějaká řešení najít musíme, zejména kdyby přišla druhá vlna epidemie. Je až neuvěřitelné, kolik času jsme věnovali debatám o otevření kadeřnictví a holičství. A jak málo mozků se věnuje hrozbě druhé vlny epidemie ve školách, která by nás mohla ekonomicky položit na lopatky.
Pro mnoho lidí, hlavně s nízkou mzdou, je nemocenská, ošetřovné či důchod mnohem lákavější než práce. Zvlášť když rozdíl v příjmu není až tak veliký a práce samotná nenabízí příliš velké uspokojení – jen obživu.