Vítězný oblouk už nezahalí
V neděli zemřel landartový umělec Christo. Pod látkou nechal zmizet Říšský sněm i australské pobřeží
Christo patřil mezi umělce, který uměl překvapit. Když v roce 1995 zabalil do stříbrné fólie Říšský sněm v Berlíně, přilákalo toto dílo do německé metropole na pět milionů návštěvníků. Podobný úspěch měly i jeho žluté pontony, pomocí nichž spojil italská města Sulzano a Monte Isolo s ostrůvkem San Paolo ve vodách Isejského jezera. Po provizorním mostě se tehdy přijelo projít okolo 1,3 milionu lidí z celého světa, přestože byl vstup možný jen na rezervace.
Jak nyní oznámila Christova newyorská kancelář, známý konceptualista v neděli zemřel ve věku 84 let. O jedenáct let tak přežil svou manželku Jeanne-Claude, se kterou vymýšlel většinu svých děl, jež měla upozorňovat na dočasnost světa i věcí kolem nás. Ať už zahalovali muzea, australské pobřeží, římské hradby, živé stromy, nebo nejstarší pařížský most.
Pražská stopa
Christo se narodil v roce 1935 v Bulharsku jako Christo Vladimirov Javačev. Na sklonku roku 1956 odjel do Prahy, odkud se mu podařilo 10. ledna 1957 emigrovat v nákladním vlaku do Vídně, poté co spolu s dalšími utečenci podplatili celníka. V Rakousku vystudoval jeden semestr Akademie výtvarných umění, aby zamířil dál na západ, do Paříže. Zde se o rok později usadil a zároveň seznámil se svou pozdější manželkou Jeanne-Claude Denat de Guillebon, jež se narodila ve stejný den jako Christo 13. června 1935 v rodině francouzského důstojníka v marocké Casablance v Maroku.
Pařížský pobyt byl pro oba umělce formativní, stýkali se zde například se členy hnutí Noví realisté, kteří prosazovali teorii, že v určitém kontextu je možné přiznat předmětům běžné potřeby uměleckou hodnotu. Hnutí založil francouzský kritik a filozof Pierre Restany a patřili do něj třeba Yves Klein nebo Jean Tinguely. V roce 1964 dali Christo s Jeanne-Claude Francii sbohem, aby se na radu amerického obchodníka s uměním Lea Castelliho přestěhovali do New Yorku, kde strávili zbytek života.
O manželské dvojici bylo známé, že ačkoli své projekty připravovali kvůli nejrůznějším povolením často i několik let, samotné dílo pak bylo k vidění jen krátkou dobu v řádu dnů či týdnů, všechny náklady hradili ze svého (například pontonový most v Isejském jezeře vyšel na téměř 410 milionů korun, které získali prodejem skic, modelů a dalších děl) a také dbali na to, aby jejich landartové akce neměly škodlivý dopad na životní prostředí. Použité materiály proto recyklovali.
Umění? Dárek pro rančery První velkou realizaci si vyzkoušeli ještě v Paříži v roce 1962, kdy jednu z ulic zahradili 240 barevnými barely na protest proti stavbě berlínské zdi. V roce 1969 zahalili na 48 hodin (podmínka hasičů) Muzeum současného umění v Chicagu a část skalního masivu na austraského pobřeží, o tři roky později natáhli přes údolí u coloradského města Rifle 381 metrů dlouhý a 111 metrů vysoký oranžový závěs, který ale musel být druhý den svěšen kvůli orkánu. V roce 1974 zahalili na 40 dní 259 metrů dlouhou část římských hradeb z doby cíše Marka Aurelia. Volné nechali jen nezbytné průchody a průjezdy. Další realizací byl 39,5 kilometru dlouhý plot táhnoucí se severně od San Franciska k Tichému oceánu. Upomínat měl na velkou čínskou zeď, dokončen byl 10. září 1976, shodou okolností den po smrti Mao Ce-tunga. Zbylo po něm 200 tisíc metrů čtverečních bílé nylonové látky, kterou Christo s Jeanne-Claude věnovali místním rančerům jako poděkování za to, že mohli vést plot přes jejich pozemky. V roce 1985 pak na dva týdny zahalili nejstarší pařížský most Pont Neuf, který přilákal okolo tří milionů návštěvníků.
Do Paříže se Christo pomyslně vrátí i po smrti – před měsícem měl totiž zmizet pod látkou tamní Vítězný oblouk. Christo už jej sice nezahalí, ale umělcův tým oznámil, že instalaci dokončí za něj. Vítězný oblouk bude, respektive nebude v Paříži k vidění letos v září.