Státní lékohled

Systém tlačí pacienty k přílišné otevřenosti

Stát včera zapnul speciální nástroj, který může mnoha lidem zachránit život – anebo ho taky zničit. Jmenuje se sdílený lékový záznam, je to systém, do něhož stačí nahlédnout, a lékař či lékárník se dozví, co pacient bere za léky.

Nejprve ta dobrá věc: sklerotikům, kteří si nepamatují vlastní medikamenty, dosud hrozilo, že si dalšími léky ublíží, že ohrozí svoje vlastní zdraví či život. Lékař totiž nevěděl, co už pacient bere, a nemohl se při předpisu dalších léků podle toho zařídit. Stejný problém měl lékárník. Nyní to uvidí v záznamu a nevhodné léky pacientovi nedají. Jenže líc má i svůj rub. Lidé rádi klevetí – a lékaři, záchranáři a lékárníci v tom nejsou výjimkou. Může se snadno stát, že po návštěvě vesnické lékárny bude celá obec vědět, že se dotyčný léčí či léčil třeba s psychickou poruchou nebo pohlavní chorobou. Jde totiž nahlížet i do historických záznamů. To může člověka zničit. V politice, v zaměstnání, mezi sousedy i v rodině.

Zabránit tomu mají dvě věci. Zaprvé vysoké tresty za porušení mlčenlivosti: pokuta až 20 milionů korun, případně odnětí licence či až vězení. Jenže to je samé „až“nebo „případně“. Není vůbec jisté, zda někdo bude chtít použít takhle drakonické tresty. Zdravotnické prohřešky se u nás často posuzují dost benevolentně. Naštěstí je tu ještě možnost pacienta zakázat přístup ke svým údajů. Vyžaduje to ale dost komplikovanou proceduru, na kterou mnoho zejména nemocných lidí raději rezignuje. Chtělo by to zjednodušit. Nebo ještě lépe zařídit, aby každý pacient nejprve musel nikoliv zakázat, nýbrž povolit přístup ke svým záznamům. Jde totiž o jeho zdraví a jeho soukromí – a stát by to měl respektovat.