Doktor práv, t. č. popelář
Vkvětnu roku 1960 vyšly z kriminálů první oběti teroru po uchvácení moci komunisty, tehdy prezident Novotný vyhlásil amnestii, jež se dotkla až 64 procent politických vězňů. Režim nabyl dojmu, že moc již drží pevně v rukou, a může tedy být mírně shovívavý ke svým odpůrcům. Novotný vyhlásil vítězství socialismu, změnil státní znak a i „zločinci“se směli zapojit do budování zářných zítřků. Do „normálního“života se vraceli lidé, kteří byli zatčeni na základě vykonstruovaných obvinění – a nestačili se divit, kam se to vracejí, návrat do společnosti „rozvinutého socialismu“byl šokující.
Vraceli se bez peněz, někdy ani neměli co na sebe, k odcizeným manželkám a dětem, které je ani neznaly. Nemohli sehnat práci, a to ani v dělnických profesích, neměli kde bydlet. Navíc museli podepsali prohlášení, že o svém utrpení nebudou mluvit, vlastně byli venku na podmínku, že se v dalších deseti letech nedopustí trestného činu, což vedlo až k takovým absurditám, že se báli sednout za volant. Stačilo třeba dát si k vizitce na dveřích JUDr. František Šašek slova toho času popelář, a estébáci už byli na nohou. Ti ostatně měli propuštěné politické vězně stále pod dohledem a z nich se rychle stali občané druhé kategorie. A přitom to byli výjimeční lidé, hrdinové jako letci a vojáci bojující na západní frontě, inteligence, kněží. Sedláci okradení o grunty. O lágrech a politických vězních se v podstatě až do doby pražského jara oficiálně nemluvilo. Pak se zvolna rozjížděly skromné rehabilitace, které se ale s příjezdem tanků na dalších dvacet let zastavily a rehabilitovaní měli nové maléry. Po roce 1990 nebylo ještě pozdě, a tak máme k dispozici desítky svědectví. Amnestií v roce 1960 nic ale neskončilo, političtí seděli i ve „zlatých šedesátých letech“a režim své odpůrce zavíral dál, jen už bylo těžší dát jim provaz nebo doživotí.
I když už tolik let uplynulo od pádu komunismu, stále narážíme na stopy po něm. Tolik se toho zničilo – a často jen z pouhé nenávisti. Třeba barokní kostel s kalvárií na vrchu Ostré u Úštěka, jehož exteriér je dnes opravený. Za minulého režimu skončil zdevastovaný, zarostlý nálety, hlavy barokních soch zurážené, schodiště propadlé, kaple Božího hrobu zničená. Dnes zde znovu lze obdivovat úžasný smysl pro kompozici a gradaci, jakým baroko disponovalo. Kaple uvnitř ještě na opravu čekají a je v nich torzo někdejší výstavy o zničených kostelech severních Čech. Těch zde byla zlikvidovaná polovina ze všech kostelů bývalého Československa! Co kostel, to šílený příběh ignorance a zlé vůle. Nejdřív se nechaly zchátrat, pak dostaly demoliční výměr a nešlo to změnit, jak dokládá svědectví správce kostela ve Verneřicích. Pokusil se jej zachránit tím, že prosil o půlmilionovou částku na demolici. Chtěl za ni kostel sám opravit. Bylo mu řečeno, že takto peníze z demoličního fondu použít nelze...
Amnestií v roce 1960 nic neskončilo, političtí seděli i ve „zlatých šedesátých letech“a režim své odpůrce zavíral dál, jen už bylo těžší dát jim provaz nebo doživotí