Co chtěl básník říct

Milan Kundera se v románu Žert zabýval prastarou slavností Jízda králů, jejíž smysl zůstává dnešnímu vykladači skryt. Čas narušil některé její vnitřní vazby, ale působí stále úchvatně. Karel Steigerwald jí vzdal hold jako památce po pramáti národní dramatiky.

V dětství jsem se naučil říkanku: „Kampak, kmotře, k lesu?/ Krocana na prodej nesu./ Co dělají vaše děti?/ Je svázanej, neuletí./ Vy mluvíte jako blázen./ Dej to pámbů. Spánembohem.“Když jsem si ji připomněl se svými dětmi, naskytla se otázka, oč v ní jde. Je kmotr blázen? Proč tedy jeho protějšek myslí, že jako blázen pouze mluví? Znali se? Dělal si kmotr ze známého legraci? Nebo ho odbýval, protože se s ním nechtěl bavit? Nebo byl hluchý? A proč se vyjadřoval vázanou řečí? Jestli ne on, kdo měl rýmy na svědomí?

Režisérka Eva Tálská v montáži z lidové poezie Jako tako přišla s vynalézavou interpretací: hrdinu – hrál ho František Derfler – drží kosou pod krkem Smrt. Nešťastník se brání, že spěchá, vyhýbá se zmínce o dětech, protože kdo ví, kam Smrt míří, a nakonec rád připustí bláznovství a uniká.

Ve své mariánské hře jsem to zkusil s parafrází: pastýř s rodinou jde zazpívat Ježíškovi. To se nesmí. Zastaví je policajti: Kampak, kmotře? Do Betléma? – Kmotr drží v ruce slepici: Zdrhla, mrška opeřená. – Pročpak taháš s sebou děti? – Kmotr dál utíká od věci: Je svázaná, neuletí. – Jenže policajti nejsou hloupí: Nehrej na nás, že jsi blázen. – Pastýřova žena zatím běží k Marii s uzlíkem jídla.

Autor na říkanku narouboval svou myšlenku a situaci. Ale co ten původní, anonymní? Možná vytvořil „jen“bláznivé šestiverší. Josef Topol to v Konci masopustu vtělil do dialogu maškar, které se ptají stromů, jak se rodí listy. Odpověď zní: My nevíme, my to děláme.