Hlídači slov

Příručky s postižením vyrábíme v Brně

řad ombudsmana vydal příručku pro novináře s názvem Jak mluvit a psát o lidech a s lidmi s postižením. Na 26 stranách vymezuje v duchu politicky korektního newspeaku seznam zakázaných slov, pardon nevhodných, například výrazů jako: slepý, hluchý, slepecký pes, znaková řeč. Mají je nahradit politicky korektní výrazy, které si novináři dobrovolně osvojí. Příručka nic nenařizuje a nemůže nic vymáhat. Asi chce hlavně pomoci, ale hodně nešťastně.

Snaha svazovat mezilidskou komunikaci nějakým oktrojovaným slovníkem v touze po dosažení společenského dobra je velmi stará a většinou marná. Autoři příručky navíc připouštějí, že sami „lidé s postižením“ideologický jazyk odmítají, a tedy se jich mají novináři nejprve ptát, co preferují. Nejroztomilejší na radách z Brna je, že jsou často za hranou sebeparodie a bezděčně připomínají Formanův film Hoří, má panenko, tedy minimálně jeho skvělou hlášku: „Ne aby ses ho ptal, kde ho ta rakovina bolí.“

Autoři se na mnoha místech opírají o termín člověk a zdůrazňují jej, a přitom zapomínají, že novinář je též člověk a rozumní lidé se mohou vždy civilizovaně a bez vzájemného urážení domluvit, bez příručky i newspeaku.

Všem politicky motivovaným krotitelům jazyka připomínáme, že i ve Spojených státech, kde je zakázaným termínem mnoho desetiletí nejen zajisté pejorativní výraz negr, ale též neutrální černoch a je nahrazen „povoleným“Afroameričanem, jazykové zákazy společnost příliš nekultivovaly. Zvláště v těchto dnech je to patrné i „člověku se zrakovým postižením“(čti slepému).