Jeden z posledních bardů
Odešel slavný francouzský herec Michel Piccoli, který hrál v Buňuelových zásadních filmech
Michel Piccoli zemřel na mozkovou mrtvici náhle 12. května, ale zpráva o jeho smrti se objevila v agenturách s týdenním zpožděním a v českých médiích poněkud zanikla. A přitom Piccoli patřil od šedesátých let k nejdůležitějším osobnostem francouzského filmu a divadla. Byl u toho, když se začínaly uvádět hry Becketta a Ionesca, a natočil řadu snímků, které již mají pevné místo v historii filmu.
Piccoli se dožil požehnaného věku 94 let a ještě před pár lety sklízel úspěchy v Bernhardově majstrštyku pro staré bardy – ve hře Minetti: Portrét umělce jako starého muže v režii Andrého Engela. Narodil se v roce 1925 v Paříži do dobře situované umělecké rodiny, otec, původem Ital ze švýcarského Ticina, byl houslista a matka Francouzka zase klavíristka. Devítiletý Michel vyrůstal v hudebním prostředí, ale pak si zahrál ve školním představení a objevil, že nejenom hudebníkům diváci tleskají, což ho nadchlo.
Těsně před vypuknutím druhé světové války byl rozhodnutý stát se hercem a rodičům prý oznámil, že spálí všechny své desky. Válka ovšem jeho touhám nepřála, na divadlo musel prozatím zapomenout. Jak později vzpomínal, za okupace se vydal na kole k rodině do Correze na jihozápadě Francie. Cestou potkával židovské uprchlíky a nikdy na to nezapomněl, celý život se netajil averzí vůči krajní pravici a zejména pak proti Le Penově Národní frontě.
Od divadla k filmu a zpátky
Po válce, v roce 1945, debutoval epizodní rolí ve snímku Christiana-Jaqua Čáry a kouzla. V té době už absolvoval herecké kurzy, posléze také u slavného Michela Simona. Od konce čtyřicátých let se věnoval především divadlu. V roce 1952 otevřel Jean-Marie Serreau na levém pařížském břehu Divadlo Babylon dvěma Pirandellovými hrami s Piccolim a jeho tehdejší ženou Eléonore Hirt v hlavních rolích (jeho druhou manželkou byla šansoniérka Juliette Gréco a třetí scenáristka Ludivine Clerc). Babylon se soustředil na nové autory, uváděl absurdní dramatiku a Piccoli hrál i v Čekání na Godota
a upřímně prohlásil, že tehdy nerozuměl ničemu, ale cítil, že je to nové, jiné. V roce 1983 se stejně vyjádřil o jiné přelomové hře Bernarda Koltese Boj černocha se psy, v níž hrál v režii Patrice Chéreaua.
Až do svého „objevení“filmem v polovině šedesátých let vytvořil desítky divadelních rolí v režiích důležitých tvůrců – Jeana Vilara, Jeana-Louise Barraulta či Petera Brooka. V jeho adaptaci hry Rolfa Hochhutha Vikář, která kriticky hodnotí postoje katolické církve, Vatikánu a papeže Pia XII. za druhé světové války, ztvárnil roli esesáka Gersteina. Inscenace v roce 1963 vyvolala velký skandál. S vatikánskou tematikou se po letech Piccoli setkal znovu ve filmu Nanniho Morettiho Habemus papam, kde ovšem hrál kardinála Melvilla, který je zvolen papežem. Je v této roli zvláštně introvertní a zároveň dojemně dychtivý, až dětinský a jeho výkon posvětil téma filmu, kterým byla složitá a bolestná cesta k sobě.
Piccoli se po období naplněném filmem do divadla vrátil po roce 1980, v Theatre Bouffes du Nord hrál Gajeva v Brookově Višňovém sadu a dalších deset let pak zažil herecké žně pod vedením režisérů, jako byl Luc Bondy nebo Robert Wilson. Po roce 2000 pak ho pochopitelně neminuly role zásadních starců klasického repertoáru, jako třeba Krále Leara v inscenaci Andrého Engela.
Pro Piccoliho, představitele inteligentního psychologického herectví, ale také schopného robustních, expresivních poloh, bylo zásadní setkání s Luisem Buňuelem. Spojoval je kritický postoj k církvi a konformismu buržoazie, cítili to podobně. Buňuel mu svěřoval role dominantních a arogantních buržoustů, kterým Piccoli ovšem dokázal dodat přesnou míru sebeironie. Natočili spolu řadu filmů, mezi nimi například Nenápadný půvab buržoazie, Kráska dne, Deník komorné, Nejasný předmět touhy.
Sérii úspěšných filmů ovšem odstartovalo Godardovo Pohrdání, kde s Brigitte Bardotovou po boku hrál slabošského a psychicky rozpolceného hrdinu, který není s to zabránit rozpadu svého manželství. Piccoli se tu předvedl v plné síle, ale jeho herecký rejstřík byl velmi široký, což je také z jeho filmografie zřetelné.
Dokázal vyhovět i šílenému Marku Ferrerimu a byl ozdobou jeho ďábelského podobenství Velká žranice, zářil ve filmech Rogera Vadima, René Clementa, Manoela de Oliveira, Jacquea Rivetta, Alaina Resnaise i konformnějšího Clauda Sauteta, čeští diváci si možná vzpomenou na přepis novely Věci života s Romy Schneiderovou.
Byl otevřený a nebál se experimentů, k stáru si třeba zahrál ve snímku Leose Caraxe Holy Motors. K jeho pozdějším kreacím, která mě upřímně okouzlila, patří titulní role v satiricko-melancholickém filmu Louise Malla z roku 1990 Milou v máji, kde hraje staršího muže žijícího ve venkovském domě se svou matkou. Ta náhle umírá a rodinka se přijíždí poprat o dědictví. To vše na pozadí bouřlivého května 1968 a Piccoli jako Milou je procítěná studie člověka, sobecky zahnízděného ve svém světě. Když pak o svůj ráj přichází, čelí své ztrátě s okouzlujícím sarkasmem, nelogičností, odevzdáním i drobnými rebeliemi.
Buňuel mu svěřoval role dominantních a arogantních buržoustů, kterým Piccoli ovšem dokázal dodat přesnou míru sebeironie