Navázat na to, jak to dělal Otakar Motejl
Sto dní a deset let. Ta věta má naznačit, že ve stejném měsíci, v němž jsme si připomněli desetiletí, které uplynulo od úmrtí prvního veřejného ochránce práv Otakara Motejla (9. května 2010), uplynulo sto dní od zvolení čtvrtého veřejného ochránce práv (ve funkci od 19. února). Jde o připomenutí toho, že jsem před volbou sliboval vyvinout úsilí o to, aby úřad veřejného ochránce práv – českého ombudsmana – navazoval na způsob, jakým byl tento úřad spravován a veden právě v době, kdy Otakar Motejl stál v jeho čele.
Právo nepůsobí zcela automaticky s neodvratností přírodních zákonů. Je dílem lidí, a tedy je odvislé od toho, jak v konkrétním čase je lidmi vykládáno, a zejména chápáno. Není to tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát, a úsilí o nezávislého ombudsmana trvají po celou dobu jeho existence.
Český ombudsman má vlastní rozum a soudnost
Při vzpomínání na práci dr. Motejla byly připomenuty jeho velké rozpaky, se kterými jako překvapivé a neobvyklé přijal rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva z roku 2007 ve věci D. H. proti České republice, kterým bylo konstatováno, že Česká republika diskriminovala romské školáky tím, že byli zařazeni do tzv. zvláštních škol. Tento rozsudek se stal a dosud je jakousi mantrou všech, kdo jsou přesvědčeni o existenci diskriminace u nás a Romů zvláště. A to přesto, že romským školákům zcela zjevně nikterak nepomohl a s problémem, který se pokoušel řešit, se potýkáme dodnes.
Otakar Motejl se přikláněl spíš k nesouhlasnému stanovisku soudce Karla Jungwierta, jenž odmítl, že by ze strany České republiky došlo k jakékoliv diskriminaci, že jde o rozhodnutí, které nerespektuje různé vzdělávací systémy, jež jsou věcí tradice a zvyklostí jednotlivých států, do kterých by evropské právo zasahovat nemělo. Když navíc Česká republika je jedním z mála evropských států, kde „všechny děti, včetně romských, navštěvují školy“. Je čtenáři zřejmé, jak se situace od té doby změnila?
V roce 2011 druhý veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský píše Helsinskému
výboru, v jehož čele tehdy stála Anna Šabatová, dopis: „Nevím, odkud berete přesvědčení, že Váš názor je jedině správný a kdo ho nesdílí, budiž dán na pranýř… Z reakce jiných čtenářů naopak vyplývá, že jsou rádi, že český ombudsman má vlastní rozum a soudnost a nenechá svůj plášť vlát po větru, který je zrovna módní.“
Každý musel o svoji nezávislost usilovat jinak…
Stále stejný problém
Za Anny Šabatové došlo v působení veřejného ochránce ke změnám oslovujícím jen část občanské veřejnosti. Nemám zde na myslí kauzu „muslimských šátků“nebo závěry, které byly odvozeny z jinak správného zjišťování reakce pronajímatelů na romské uchazeče o nájem bytu. Ale byly uzavřeny dohody o spolupráci s některými organizacemi, jako je Prague Pride v projektu We are fair, Nesehnutí apod., se kterými jsme pak bloudili v uličkách antidiskriminace…
Po článcích v Respektu a Deníku N, jež provázely moji překvapivou volbu, jsem si na tato slova z dopisu Varvařovského často vzpomněl. Stále stejný problém. Veřejný ochránce práv se z malého úřadu postupně proměnil v instituci s více než sto právníky – nikoliv ovšem z vůle ochránců (často i proti jejich vůli), ale z rozhodnutí zákonodárce, který jen pověřoval dalšími a dalšími úkoly. S tím se nedá moc dělat, snad jen diskuse o dětském ombudsmanovi (bude-li) může kompetence veřejného ochránce pozměnit. O nezávislost lidskoprávních institucí bychom však ani v dobách pandemií přijít neměli…