100 let Trianonu
parlament rakousko-uherského soustátí po sarajevském atentátu nesouhlasil s vyhlášením války Srbsku. Nakolik se do toho promítl nedostatek lítosti nad smrtí Franze Ferdinanda a nakolik byly ve hře pragmatičtější zřetele, není ovšem jasné a hlavně na tom – přece jen trochu kupodivu – nezáleželo při poválečných mírových jednáních s poraženými státy. Ta nejznámější byla vedena s Německem a probíhala ve Versailles, v okolních zámcích se pak jednalo s dalšími poraženými, přičemž jednání s Rakouskem a s Uherskem – nebo tedy tehdy už s Maďarskem – byla vedena separátně: s Rakouskem v Saint-Germain, s Maďarskem v Trianonu. Všechna ta jednání byla vedena, zejména z popudu Francie, velmi tvrdě (což se pak celkem rychle vymstilo zejména v případě Versailleské smlouvy, která v Německu pomohla umést cestu nacistům) a nejtvrději asi dopadla právě na Maďarsko, jež bylo – na den právě před 100 lety – přinuceno podepsat tzv. Trianonskou dohodu.
V jejím důsledku se plocha předválečného Uherského království scvrkla o 71,5 %, z 325 tisíc na 93 tisíc čtverečních kilometrů, a skoro třetina jeho maďarského obyvatelstva se ocitla na území okolních států v menšinovém postavení. U vítězů prostě nad racionalitou převážila pomsta, mj. za předchozí tuhou maďarizaci (např. národnostní svobody Čechů v rakouské části monarchie se se situací Slováků v její uherské části opravdu nedají ani srovnávat), a jistě k tomu přispěly i tehdejší podivná situace Maďarska (státoprávně šlo o království a geograficky o vnitrozemský stát, který ovšem neměl krále a v němž jako regent vládl admirál Miklós Horthy, který neměl moře), jeho – již poválečné – vojenské konflikty s okolními zeměmi (Československem a Rumunskem) a nestabilní vyhlídky (na jedné straně komunistické hnutí, které vyústilo až ve vyhlášení Maďarské republiky rad, na druhé straně silná pozice monarchistů snažících se o návrat Karla I. na trůn). Ale celkově to prostě nebylo dobře. Takový (fakticky pohlédnuto) diktát velmocí zkalil vztahy Maďarska s okolními zeměmi na dlouhá desetiletí a nelze se divit ani tomu, že je do jisté míry zatěžuje dodnes.
KAREL OLIVA