Jirka už Poslední slovo nenapíše
Ve věku 82 let v noci na pátek zemřel komentátor a fejetonista Jiří Hanák, s jehož texty se setkávali čtenáři jak samizdatových, tak i porevolučních Lidových novin. Na stránky našeho listu se tento originální autor vrátil před čtyřmi roky, jeho Poslední slova vycházela právě v sobotních vydáních Lidových novin.
Ač, pokud jde o míry tělesné, byl vždy v redakci z nejmenších. Zeptal jsem se ho jednou poté, co napsal hodně ostrý text, po jehož přečtení si politik, o kterého šlo, musel připadat jako pouťový šašek, zda se nebojí, že potrefený si to s ním přijde vyřídit ručně. Mě chrání má nepatrnost, odvětil potutelně. Byla to samozřejmě nadsázka: to, co ho chránilo, byla jeho přímočarost, neústupnost a odvaha, s níž se vždy stavěl proti tomu, co považoval za nesprávné, a bránil to, co za správné považoval. I proto byl spolu s Ludvíkem Vaculíkem bezesporu nejprovokativnějším, nejoriginálnějším i nejrespektovanějším autorem samizdatových i obnovených Lidovek.
Mnohem víc let než v redakci Lidovek však Jiří Hanák strávil mimo ni, také jako skladový dělník v podzemí obchodního domu Kotva, kam byl počátkem sedmdesátých let zahnán komunistickými normalizátory. Kdyby žil v době normální, ne normalizační, byly by to právě ty roky, kdy komentátor profesně roste, nabývá mistrovství, sbírá uznání. To vše mu vzali. Nedokázali mu však vzít vnitřní svobodu a připravit ho o lidské zrání, díky čemuž se stal jedním z nejlepších českých žurnalistů nejen posledních desetiletí. Vstával den co den před půl pátou, aby se v šest chopil svého rudlu v podzemním skladu, a když se odpoledne vrátil domů, usedal k psacímu stroji s osmi vrstvami průklepového papíru (devátá už by byla nečitelná) k přepisům Solženicynova Souostroví Gulag nebo psaní vlastních samizdatových textů.
Měl k tomu všemu ostatně dobré předpoklady. Dobré vychování v legionářské rodině řídícího učitele v slováckých Buchlovicích, studium v inspirativní společnosti na pražské filozofické fakultě, kde se potkával s Jiřím Dienstbierem, Věrou Šťovíčkovou nebo Lubošem Dobrovským, na koleji sdílel pokoj s Janem Lopatkou, Andrejem Stankovičem a Rudolfem
Zemanem – podpisy všech stejně jako jeho najdete pod prohlášením Charty 77, všichni významně poznamenali naši společnost, politiku, kulturu v nejširším slova smyslu.
Jeho kniha by byla důležitá
Je velká škoda, že nikdy ho nesžírala touha napsat cosi jako důležitou knihu. Byla by nejspíš skutečně důležitá, ne jako mnohé, které se tak mohou tvářit jen prvních pár stránek. Přesto však: jeho sloupky z počátku devadesátých let do dvou svazků sebral a vydal Vladimír Bystrov (Jiří Hanák ve sloupcích I. a II., Praktik, Praha 1994), další vyšly v knížce Týden po týdnu (Ježek, Praha 1999). Impozantní projekt textů věnovaných rok po roce dvacátému století, po dva roky otiskovaný v časopise Týden, vyšel pod názvem Orwellovo století v roce 2001 v nakladatelství Prostor.
Stejná škoda je, že nikdy netoužil psaní a žurnalistiku vyučovat.
Jedinou výjimkou byl krátký seminář, tuším v roce 1992, na který do redakce docházelo pár studentů žurnalistiky. Ta jména se neztratila: třeba Jiří Kubík, Martin Ehl, Martin Novák.
Pokud tedy, když už mluvíme o učení, nepočítáme nekonečné a rozhodně ne abstinentské debaty o historii, politice, společnosti, jazyce, jehož byl mistrem, ale i fotbale a obskurních historkách, jež jsou, jak říkával, nezbytnou ingrediencí dobrého psaní.
Měl jsem to štěstí s ním od samého počátku polistopadových Lidových novin tuhle výuku absolvovat. Začalo to ve vybydlených kancelářích, opuštěných Zemědělskými novinami (kde je jim konec), na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, kde bylo první sídlo redakce. Ten dům už nestojí. Ale slušelo by se, aby na prosklené novostavbě, jež tam dnes vyrostla, byla alespoň malá tabulka: Zde pracoval v redakci Lidových novin Jiří Hanák.
Mnohem víc let než v redakci Lidovek strávil Jiří Hanák mimo ni, také jako dělník v Kotvě, kam byl zahnán normalizátory. Kdyby žil v době normální, byly by to právě ty roky, kdy komentátor profesně roste, nabývá mistrovství, sbírá uznání.