Americké dny hněvu

Vlna násilí a rabování, která se žene městy v USA, historicky není zdaleka první. Kdo za ni nese vinu?

Amerika je násilnickou společností. A vždycky jí byla. Ale mějme smysl pro perspektivu: to samé, co se děje v amerických městech, se před patnácti lety dělo na předměstích Paříže. Když na začátku 60. let bylo spácháno hned několik atentátů na de Gaulla, Američané si říkali: „To se děje pouze v Evropě...“, zatímco když Oswald zastřelil Kennedyho, Evropané si říkali: „To se děje pouze v Americe...“

Násilí bylo v dějinách Ameriky, Evropy i celého světa. Lidská přirozenost je všude stejná a neměnná.

Násilnosti, jež v Americe začaly v poslední květnový týden, jsou podobné těm z roku 1968: také se neomezují na jedno město, ale rozšířily se po celých Spojených

státech. I krvavé jaro a léto ’68 (pastor Martin Luther King byl zavražděn v dubnu, senátor Robert Kennedy v červnu) vyvolaly protireakci; v listopadu se stal prezidentem člověk, který kandidoval s programem „právo a pořádek“, tedy Richard Nixon. V následujících letech docházelo k dalším násilnostem a městským bouřím, rabování a žhářství, většinou se ale dotýkaly jen jednoho města. Třeba v roce 1980 to byly rasové nepokoje v Miami na Floridě, v roce 1992 zase v kalifornském Los Angeles kvůli kauze Rodneyho Kinga... A tak dále.

Zoufalá doba a mimořádné činy Rodney King řídil pod vlivem drog, odmítl auto zastavit, ujížděl policistům velkou rychlostí přes obytné čtvrti, ohrožoval kolemjdoucí. Když policie auto zastavila, bránil se zatčení a policisté ho zmlátili pendreky. On byl černoch, oni běloši. Mlátili ho, i když už ležel na zemi a nebránil se; jeho spolujezdec, který po zastavení auta okamžitě lehl na zem a zatčení se nebránil, nedostal ani ránu. Porota v prvním procesu policisty osvobodila – a nastalo rabování, ničení a žhářství rozhněvaných mladých černochů.

Jejich zloba se obrátila vůči obchodům, nikoli však bílých majitelů, nýbrž korejských. Korejská imigrace do USA byla tehdy relativně nová, ale jejich komunita byla velmi pracovitá a zažívala rychlou sociální mobilitu. Mnohé mladé černochy to frustrovalo: „My jsme tady dlouho, ale jsme chudí, oni přišli včera, a už jsou tak úspěšní...“

V následném procesu byli dva ze čtyř policistů odsouzeni k trestu vězení a Rodney King od Los Angeles získal 3,8 milionu dolarů. Rabování, žhářství a vraždění na jaře 1992 trvalo šest dní a vyžádalo si 63 mrtvých a 2400 raněných, než tehdejší prezident George Bush starší nasadil do ulic armádu a námořní pěchotu.

Prezident na to má právo i bez žádosti či souhlasu guvernéra daného státu. Když se v roce 1957 segregacionistický guvernér státu Arkansas Orval Faubus odmítl podřídit soudem nařízené rasové integraci škol a bránil vstupu černošských studentů na střední školu v hlavním městě Little Rock, prezident Eisenhower tam vyslal 101. výsadkovou – to je ta, která se vyznamenala za bitvy v Ardenách –, aby chránila černošské studenty před bílou lůzou. V roce 1967 zase nebyla schopna ukončit nepokoje v Detroitu ani státní garda, a tak tam prezident

Johnson poslal 82. výsadkovou – to je ta, která během vylodění v Normandii jako první seskočila do zázemí pláží Utah a Omaha – a násilnosti ustaly. Násilníky, které neodstrašila ani garda, odstrašila až regulérní armáda: uvědomili si, že jde do tuhého, a přestali.

Když se prezident Bush rozhodl v roce 1992 do LA nasadit armádu, bylo to tak překvapivé, že armádní velitelé na poslední chvíli sháněli mapy města, protože je neměli. Měli mapy Kuvajtu, Bagdádu, možná Moskvy a Pekingu, ale nikoli Los Angeles.

Za násilí mohou násilníci

Co je příčinou nepokojů, rabování a žhářství? Hlasy z levice tvrdí, že chudoba, rasismus, nespravedlnost, to je však nepřesvědčivé. Kdyby to byla pravda, docházelo by k rabování a žhářství neustále a ve většině zemí, protože chudoba a nespravedlnost jsou v nich konstantou. Ale nedochází. Navíc je tohle tvrzení urážlivé vůči chudým, neboť sugeruje, že jsou náchylní k tomu, být zločinci. Moji předkové byli chudí, ale pokud vím, zločinci to nebyli. Zkušenost učí, že i ti velice bohatí a privilegovaní mohou být zločinci, ať už jsou to bossové mafie, nebo čínské politbyro.

Příčinou násilí, rabování a žhářství jsou násilníci, rabující a žháři. Pokud je v jejich počínání nic neruší, jako nakažlivý příklad se rozšíří na další a z potenciálních násilníků a lupičů se stanou násilníci a lupiči reální. Proto je na první narušení veřejného pořádku nutno reagovat okamžitě, aby se nerozšířilo. To je chyba, kterou udělal starosta Minneapolisu v první noc rabování. Dal policii rozkaz, aby nezasahovala. Výsledek? Rabování a žhářství se v následujících dnech a nocích rozšířily nejen v Minneapolisu, ale i v dalších amerických městech.

Represe má nehezký zvuk, ale za určitých okolností je pro zachování civilizace zkrátka nezbytná, brání tomu, aby se města proměnila v džungli. Primárním úkolem státu je chránit lidské životy a lidskou svobodu, ne rozdávat dotace. Není-li režim schopen či ochoten životy a svobodu ubránit, ztrácí legitimitu. Nutnou podmínkou ochrany života a svobody je však udržení a vynucení práva a pořádku v ulicích, na náměstích, ve městech a v celé zemi: bez práva a pořádku není ani svobody, ani spravedlnosti či elementárního bezpečí.

Evropské vnímání Ameriky je deformováno tím, že ji srovnáváme s evropskými zeměmi. To je neadekvátní, Amerika má být srovnávána s Evropou celou, všemi jejími zeměmi dohromady, tak veliká a rozmanitá je to země. S jednotlivými evropskými zeměmi lze srovnávat jen jednotlivé americké státy; pak to měřítko sedí. Když však USA srovnáváme s demokraciemi světa svou rozlohou či počtem obyvatel jim podobnými, jako jsou Indie či Brazílie, Amerika nevychází špatně. Když si uvědomíme, co všechno by se v tak různorodé a velké zemi mohlo pokazit, je s podivem, že to ještě funguje.

Smrt Afroameričana George Floyda, kterému policista Derek Chauvin klečel přes osm minut na krku, rozpoutala v USA bouři násilností. V Evropě vedle solidarity vyvolala také typický povzdech „to se může stát jen v Americe“. Je to však mnohem složitější. prezident Eisenhower vyslal do Arkansasu 101. výsadkovou – to je ta, která se vyznamenala za bitvy v Ardenách –, aby chránila černošské studenty před bílou lůzou

Autor je ředitelem občanského institutu