Rozpojené státy americké
Spojené státy bouří nepokoji, protestující demolují ulice a rabují. Ještě předtím, než k zabití George Floyda došlo, vyšla u nás kniha Rozpojené státy, která přesně pojmenovává problémy současné Ameriky, kvůli nimž jsou teď tamní města ve varu.
Amerika je země opěvovaná jako největší demokratický experiment v dějinách, která od počátku poskytovala nevídanou míru náboženských a politických svobod, k nimž se zakrátko přidružily i takřka neomezené příležitosti hospodářské – neboli možnost zbohatnout.
Na jedné straně šlo tedy o zemi lákající a povzbuzující přistěhovalce, aby se o svůj individuální příběh úspěchu podělili s ostatními, na straně druhé země vybudovaná pokud ne (slovy profesora indiánských studií Geralda Vizenora) na genocidě, tak přinejmenším na systematickém utlačování domorodého obyvatelstva a na otroctví. Svůj americký sen si tak jedni plnili na úkor druhých, ovšem ani všichni bílí nebyli nutně privilegovaní: nemálo z nich se na novém kontinentu povšimne, jak v důsledku chvályhodného úsilí bývalé první dámy Michelle Obamové zasazující se o zdravou školní stravu jsou vždycky po vyučování přilehlé popelnice pořádně přeplněné, mají jeho postřehy velký smysl.
Patrně není divu, že se větší část Řezníčkových výkladů opírá o to, co se stále chápe jako dominantní záležitost: a sice o mýtus self-made mana. Tomu odpovídají jak životní osudy židovsko-československého krejčího Martina Greenfielda, tak koneckonců i Donalda Trumpa. Právě jeho dráhu měl autor šanci sledovat od primárek až po volební noc – a jako jeden z mála tuzemských komentátorů si dal tu práci a přečetl si, co o sobě a svých metodách při cestě na vrchol tento dnes nejmocnější muž planety tvrdil ještě v době, kdy ho nikdo nebral vážně. Trumpovo vítězství, napřed opřené o vlastní přesvědčení, že malá hyperbola neuškodí, a poté nechtěně podpořené podrazy protikandidátky Hillary Clintonové (třeba její chování k soupeři o nominaci Berniemu Sandersovi i vlastním příznivcům) tak Řezníček dokáže zasadit do kontextu, aniž by se musel uchylovat k těžko měřitelným dopadům ruských trollů. Naopak poukazuje na to, jak umně bylo zacházeno s daty nechvalně známé firmy CA, a konspiračním teoriím se nevěnuje, jakkoli by to bylo lákavé, ani v případě vraždy JFK – i když poctivě popisuje, jak se setkal s jejich mohutným zastáncem, režisérem Oliverem Stonem.
Rozebírá-li pak Řezníček koncept americké výjimečnosti, zužuje ho pouze na výjimečnost ekonomickou. Navíc nebere v úvahu, že dle mínění mnohých je již mrtvý – ať už proto, že země byznysu zaslíbená je dnes spíš Indie nebo ještě dřív Čína, nebo fakt, že teroristické útoky z 11. září pohřbily iluzi o americké nedotknutelnosti v bezpečnostním smyslu. Za vrchol onoho étosu přitom považuje Silicon Valley, přičemž jen tak na okraj vtipně utrousí, že to vlastně žádné údolí není, nezapomene se však ani obrátit ke kořenům. A zde zcela v souladu se závěry tzv. nových historiků uvádí, že prapříčinou americké prosperity byla otrocká práce, z jejíchž plodů těžil nejen plantážnický Jih, ale logicky také bavlnu zpracovávající a vyvážející Sever. Z tohoto úhlu pohledu pak interpretuje rovněž úsilí o odstranění konfederačních památníků, třebaže mohl zajít ještě mnohem dál. Jistě, proti stála jak omezená stopáž příspěvků, tak pozdvižení, jaké by mohly při zběžném sledování jisté nové vědecké poznatky a radikální přehodnocení způsobit – ovšem pro potěchu zvídavých čtenářů nezaškodí aspoň naťuknout.
Řezníček správně uvádí, že ctihodní otcové zakladatelé Thomas Jefferson a George Washington byli oba plantážníci a vlastnili otroky. Nedávné analýzy DNA však mimo jakoukoli pochybnost dokázaly něco, o čem se šuškalo i dřív: a sice že ovdovělý Jefferson měl nejméně jednoho syna se svou černou otrokyní jménem Sally Hemmingsová, která byla sama patrně potomkem tzv. stínové rodiny Jeffersonova tchána (a tedy nevlastní sestrou Thomasovy zesnulé manželky).
O něčem takovém jako o souhlasu nebyla v případě poměrně častých pohlavních styků mezi pány a otrokyněmi samozřejmě ani řeč, z dnešního úhlu pohledu by tak vzhledem k mocenskému mechanismu jednoznačně šlo o znásilnění. Navíc lze vypočítat, že když jejich vztah začal, Hemmingsová byla hodně mladičká – a i ve světle těchto faktů je pak třeba vnímat kontroverze rozpoutané kolem Jeffersonovy sochy v kampusu jím založené University of Virginia. Nejenže na ní v jeho době studovali, jak bylo normou, výhradně privilegovaní bílí mladíci, zatímco černí otroci a otrokyně jim byli přidělováni jako osobní sluhové a podrobeni zpravidla velice krutému zacházení. A když univerzita coby instituce potřebovala peníze, neváhala nějaké ty otroky dál prodat.
George Washington zase podle těch nejextrémnějších výkladů nebyl geniální vojevůdce, ale přinejmenším v počátcích války za nezávislost prachsprostý terorista. Britské oddíly totiž neváhal přepadat v noci, ze zálohy a bez varování – ovšem zkuste to nadhodit jakémukoli běžnému občanovi USA. Na rozdíl od Izraelců, kteří při zvážení okolností, za nichž se zrodila jejich vlast, nejdou pro slovo terorista, hovoří-li o židovském ozbrojeném odporu proti britskému mandátu, daleko, nehyperintelektuálního (výrazem mých studentů heavy mental) Američana něco takového nenapadne ani ve snu.
A tak se na amerických bankovkách nadále skvějí výhradně stylizované portréty mrtvých bílých mužů, třebaže za minulého prezidenta se uvažovalo o dvacetidolarovce s podobenkou Harriet Tubmanové – Afroameričanky, která nejenže sama uprchla z otrockých pout, ale neváhala riskovat mučení a smrt a na Jih se opakovaně vracela, aby dopomohla k útěku i jiným. Trumpova administrativa ovšem projekt zabila s tím, že na práci má přece důležitější věci: třeba boj proti falšování platidel. A jako ostatně mnohokrát tak naznačila, na jakou stranu se ve sporu o minulost – a tím potažmo o budoucnost – celé země přiklání.
Dočasně spojené státy?
Je tedy zřejmé a zároveň velice chvályhodné, že se Řezníček jako čert kříži vyhýbá stigmatizaci protivníka beze snahy o jeho pochopení – mimochodem sám cituje socioložku, podle níž společnost polarizují i média. A tak zatímco Donald Trump setrvale hrubne, plané teoretizování o identitě se dostalo tak daleko, že potenciální demokratický kandidát na prezidenta Pete Buttigieg nebyl podle některých hlasů z LGBT komunity dost homosexuální, jelikož žije ve šťastném manželství. Přičemž v onom pověstném začarovaném kruhu se v USA nemotá pouze veřejná debata, ale třeba i prodej zbraní, který se po každé „střílečce“zvyšuje: kupují je nejen ti, kdo mají strach z možné regulace, ale také ti, kteří se bojí o život.
Celá kniha končí, jak se na Ameriku sluší, alespoň z části v happyendovském duchu. Americké státy se podle autora totiž přinejmenším dočasně stávají spojenými, dolehne-li na ně nějaká ta přírodní katastrofa
Analýzy DNA dokázalay něco, o čem se šuškalo i dřív: ovdovělý Thomas Jefferson měl nejméně jednoho syna se svou černou otrokyní jménem Sally Hemmingsová
Opět byl muž černé pleti automaticky považován za nebezpečného zločince a násilníka, jehož smí ruka zákona – s ohledem na lynčování nejen ona – „zkrotit“