Být připraven
Dnes, když Evropa zvolna končí s jarní vlnou pandemie a očekává vlnu podzimní, zredukoval se ideál předběžné připravenosti na požadavek dostatečných zásob ústenek a rakví v tom správném vzájemném poměru. Zdá se nicméně, jako by v různých populacích existovaly i hlubší vrstvy připravenosti, kterým teprve začínáme rozumět.
Mnoho vlastností organismů slouží k účelům, kvůli nimž nevznikly. Jsou to často výsledky nějaké dávné, dnes už zapomenuté evoluce, které lze nyní užívat k něčemu jinému, třeba po drobné úpravě, aniž by se muselo vynalézat něco nového; říkáme tomu preadaptace. Není to žádná výjimka, nýbrž pravidlo: evoluce nikdy netvoří na zelené louce, vždycky jenom nějak modifikuje to, co tu bylo dřív; právě tím se koneckonců liší od Boha. Vždy když na nějakém organismu uvidíte stopu jeho dávné minulosti, která mu často i překáží, a přesto trvá, a někdy se dokonce i s většími či menšími obtížemi k něčemu jakžtakž používá, vězte, že tady netvořil Bůh, který by to pochopitelně zvládl stvořit elegantněji, a že tady se to spatlalo tak nějak samo.
Existence preadaptací neznamená, že někdo dopředu plánoval jejich budoucí užití, naopak. V nouzi – a živé organismy z nouze nevyšly už skoro čtyři miliardy let – se hodí to, co zrovna máme. Když vám z tepny stříká krev, použijete i věci, které jste si věru nekoupili proto, aby vám zastavily tepenné krvácení. Lidé chovají a množí zvířata, která se jim líbí; například papouškovi vysloveně svědčí, když je modrý a když má dlouhý ocas – má pak výrazně menší riziko, že vymře, protože se o jeho ochranu jistě někdo postará; jde tedy o preadaptaci velmi závažnou. Proč je ara ararauna modro-žlutý, nevíme, ale stěží uvěřit, že evoluce kdysi pracovala s představou, jak se bude jednou pěkně vyjímat v kleci, a přece mu to dnes pomáhá, na rozdíl od jeho nudných zelených bratranců, kvůli jejichž vymření ani pes neštěkne. Zda akcent na líbivost chápat jako skandální selhání ochrany přírody, nebo jako cestu ke krásnějšímu světu, zbavenému šeredných zvířat, je věcí vkusu.
Zpátky ke koronaviru. Rozdíl mezi bagatelní mortalitou u nás a zhruba 100krát vyšší mortalitou v Itálii asi nelze vysvětlit jen tím, že jim chvíli trvalo, než i jejich ochranná opatření dostala ten správný lampasácký říz. Nápadný je především rozdíl v nakaženosti starých lidí, tedy těch, kteří jsou touto nemocí skutečně ohroženi: u nás je nakažených starších 80 let hluboko pod 10 %, v Itálii plná čtvrtina. Rozdíl nevysvětlíme vyšším věkem dožití v italské populaci, protože česká křivka se od italské začne vzdalovat už kolem 60 let: v obou zemích je nakaženo málo dětí a mladých lidí, potom nakaženost roste, dosahuje vrcholu někde kolem 50 let, jenže v Itálii už neklesne, zatímco v ČR ano, a velmi výrazně.
Podíváme-li se na evropské země, kde epidemie víceméně skončila a přichází čas hodnocení, zjistíme, že Španělsko je jako Itálie, Dánsko je jako ČR, i Německo se nám podobá, ale není tak extrémní – možná Evropou prochází jakási hranice. Příčiny tohoto rozdílu mohou být imunologické i sociálně-demografické – buď jsou čeští důchodci nějak zgruntu odolní (však také mnoho nechybělo a vybudovali komunismus), anebo s nimi mimoděk zacházíme způsobem, který brání koronaviru, aby je napadl. Osobně bych věřil spíš tomu druhému. Až se jednou ohlédneme, možná budeme ještě děkovat našemu zvyku držet důchodce v izolaci a jednou v roce na Vánoce jim dát bonboniéru. Vzniklo to z důvodů spíše sociálně-patologických než epidemiologických, ale překvapivě se to ukázalo jako výhodná preadaptace.
Zda je v posledku o co stát, je opět věcí vkusu.