Inspirace zabaleným Stalinem
Patřil k největším talentům celé umělecké generace. Narodil se za železnou oponou, ale dostal se na Západ, kde se mohl svobodně projevit. Umělec známý pod jménem Christo se nesmazatelně zapsal do dějin výtvarného a konceptuálního umění.
Jeden z nejslavnějších a nejobdivovanějších umělců současnosti či nedávné minulosti a výrazná osobnost land artu, Bulhar s německými kořeny Christo Javačev, zemřel v neděli 31. května. Svět ho znal jednoduše pod jménem Christo, kterým podepisoval své monumentální a nápadité instalace, které svou rozlehlostí a nápady braly dech.
Christo se narodil 13. června 1935 v bulharském Gabrovu, dějišti mnoha anekdot, o kterém se říká, že je bulharským Kocourkovem. A vlastně to k tomuto umělci docela sedí. Proslavil se tím, že zahaloval nebo balil do textilií předměty každodenního užití – a především různé architektonické objekty – nebo vytvářel monumentální instalace v přírodě. Řadil se k umělcům, kteří se sice soustředili na jedinou myšlenku, ale využili její možnosti do všech důsledků. To bylo ostatně příznačné pro řadu osobností celé generace, nastupujících v oblasti různých druhů konceptuální tvorby po druhé světové válce.
Pražské inspirace
Tito umělci tak v podstatě rozvíjeli nápady z první třetiny 20. století, kdy se výrazně změnil přístup k umění a postupně přestala platit pravidla platná od rané renesance a prakticky neměnná až do poloviny 19. století. K tomu samozřejmě přispěly nové objevy v oblasti přírodních věd a techniky i názorové proměny ve filozofii. Válečným utrpením se značně změnila nejen situace ve společnosti, ale i v myšlení lidí, takže v umění přineslo poválečné období řadu nových, úzce vyhraněných uměleckých směrů.
To ovšem platilo hlavně pro svobodný svět na západ od hranic socialistického bloku. Představitelé komunistických států dělali všechno pro to, aby se pokrok v umění, vědě a především ve společnosti zastavil, nebo alespoň pozdržel, případně abychom se v ideálním případě vrátili daleko zpátky.
Christo studoval od roku 1953 do roku 1957 na Akademii výtvarných umění v bulharské metropoli Sofii, ale se způsobem výuky, který byl ovlivněn tehdejším nepříliš slibným společensko-politickým vývojem, nebyl ani trochu spokojen.
V závěru roku 1956 dokonce přijel do Prahy, kde se zdržel necelý rok. Pracovně se setkal i s Emilem Františkem Burianem. Christa ovlivnila tvorba scénografa Vladimíra Nývlta, údajně se považoval za jeho žáka, a právě Nývlt s Burianem úzce spolupracoval.
Navzdory tomu, že Christův pobyt v Praze trval jen krátce, i přes tíživou společenskou situaci byl jeho pobyt v naší metropoli pro jeho další umělecký vývoj možná rozhodující.
Sochař Jan Koblasa, který studoval na pražské Akademii v době, kdy tu pobýval Christo, později vzpomínal, že inspirací k pozdějšímu dílu slavného bulharského rodáka mohl být do plachet zahalený Stalinův pomník, který tehdy po Chruščovově nástupu v Sovětském svazu čekal na svou likvidaci.
Ve svobodném světě
Právě z Prahy se Christovi v následujícím roce podařilo uprchnout do Vídně – prý díky tomu, že podplatil celníky. V rakouském hlavním městě studoval na tamní Akademii jeden semestr, ale chtělo se mu dostat se ještě dál. Toužil především po Paříži, kam nakonec opravdu odjel hned v roce 1958.
Mimo jiné se tu seznámil se svou budoucí ženou, Francouzkou Jeanne-Claude, která se shodou okolností narodila ve stejný den jako on a která se stala i jeho celoživotní spolupracovnicí. Oba měli blízko k novému realismu, směru, jehož teoretikem byl uznávaný výtvarný kritik a filozof Pierre Restany a k němuž patřily takové osobnosti světového formátu jako výtvarníci Yves Klein, jeden ze zakladatelů konceptuálního umění a umění využívající jako výrazový prostředek happening, nebo Arman, soustředící se na akumulace (v jednom objektu shromažďoval množství nejrůznějších předmětů).
Ani v Paříži ale dlouho nevydrželi a v roce 1964 na popud obchodníka s uměním Lea Castelliho přesídlili do New Yorku. Jejich tvorba byla po všech stránkách náročná. Pro land artové projekty bylo vždy nutné získat řadu povolení, jejich realizace byla velmi technicky komplikovaná a přinášela různá úskalí.
Christo a Jeanne-Claude nechtěli využívat sponzorské dary a reklamu a vydělávali si tím, že prodávali skici a návrhy ke svým instalacím. Vždycky se snažili pracovat maximálně ekologicky, a tak se použité materiály po skončení projektu snažili uplatnit i jiným způsobem.
Přípravy většinou trvaly velmi dlouho: nejen kvůli nejrůznějším úředním povolením, ale také proto, aby realizace byla bezpečná pro návštěvníky. Často trvalo i několik let, než s přípravami skončili, a po takto náročné instalaci jejich projekt obvykle trval jen několik týdnů nebo dokonce jen pár dní.
Z umělcových projektů nic neexistuje, autor počítal s tím, že se vždy uskuteční jen dočasně, jakkoli si jejich příprava žádala až nepředstavitelnou energii i neobvykle dlouhé a organizačně i technicky náročné přípravy. Jediné, co z toho všeho zůstalo, jsou vlastně jen skici, grafiky s návrhy a dokumentace.
V tom je osud díla Christa a Jeanne-Claude podobný českému konceptualistovi Ivanu Kafkovi, který rovněž vždy počítal s dočasností svých instalací, naštěstí však rovněž pečlivě zdokumentovaných a publikovaných v jeho obsáhlé monografii.
Christo reagoval na určité události, například jeho instalace nazvaná Železná opona uskutečněná v Paříži symbolizovala berlínskou zeď, kterou východní Němci na počátku šedesátých let velmi rychle postavili a jež měla na dlouhá desetiletí oddělovat socialistickou část Německa od svobodného Západního Berlína. Christova stěna z barevně pomalovaných barelů přehradila tehdy na krátkou dobu Rue Visconti.
Složitosti realizace
A třeba Běžící plot v krajině u San Francisca vznikl z kilometrů nylonové látky a reagoval na čínskou zeď a zároveň symbolizoval nesmyslnost rozdělení světa a izolování některých jeho částí, což nepochybně vždycky omezuje, zpomaluje a deformuje vývoj na obou stranách.
Christo s Jeanne-Claude zahalili látkou také třeba pařížský most Pont Neuf. Opět trvalo řadu let, než se podařilo získat všechna byrokratická povolení, a vlastně uskutečnění tohoto díla zařídil tehdejší pokrokový francouzský prezident François Mitterand. Oba umělci zahalili či zabalili řadu dalších významných staveb v celém světě, kupříkladu i berlínský Reichstag, což vzbudilo mimořádnou pozornost, a dokonce přilákalo několik milionů diváků z celého světa.
Christo pokryl látkou i třeba Muzeum současného umění v Chicagu, slavný byl též projekt 11 kilometrů dlouhé záclony přes údolí v americkém Coloradu nebo zakrytí hradeb Marka Aurelia v Římě, kdy se opět propojilo současné umělecké cítění s dávnou a zároveň slavnou historií. Na krátký čas pokryli i část australského pobřeží, newyorské mrakodrapy nebo živé stromy. Jako kdyby nebylo nic, co se nedá umělecky využít.
Christo s Jeanne-Claude však neměli svou tvorbu založenou jen na této jediné myšlence. Někdy využili i jiné prvky včleněné do krajiny, velký ohlas například vzbudila instalace sestavená z obrovského množství barevných deštníků, probíhající zároveň ve Spojených státech a v Japonsku. Výtvarné řešení tohoto díla bylo mimořádně působivé, krásné tvary deštníků oživily do té doby „běžnou“krajinu a přiměly diváky, aby ji vnímali zcela novýma očima.
Některé jejich projekty tedy měly filozofický nebo společensko-kritický a politický podtext, ale především pozdější díla dosahovala hlavně estetických hodnot a jejich přínos spočívá v mimořádně působivém a zároveň dekorativním oživení přírody nebo architektury. To by jistě vzbudilo odpor představitelů meziválečné avantgardy s jejich obdivem k čistotě a úspornosti projevu, ale dnes to nemusíme považovat za nic negativního. Vždyť i estetické působení, vyvolávající často silné emoce, je důležitou, ne-li jednou z hlavních vlastností umění.
Mimořádně vizuálně působivý byl jeden z Christových posledních uskutečněných projektů, když před čtyřmi lety nechal vytvořit pontonové mosty, které přes jezero Iseo v severní Itálii nedaleko Milána po dva týdny spojovaly dvě města. Sestavil je z tisíců prvků, byly dlouhé několik kilometrů a potažené látkou, která měnila barvu podle teploty. Lidé, kterých se přišlo podívat více než milion, jako by kráčeli po vodní hladině, most se přitom lehce vlnil a velkolepá instalace přinášela nevšední a neopakovatelný zážitek.
Christovy instalace měly oproti jiným uměleckým dílům jednu důležitou výhodu: dokázaly zaujmout nejen odborníky, ale také nejširší veřejnost, což dost často není samozřejmé. Přinášely otázky, co je a co už není umění, a přerůstaly do dalších tvůrčích oblastí. Pohybovaly se na rozhraní mezi volným uměleckým projevem, architekturou a v určitém smyslu i divadlem.
Zároveň vyžadovaly až neuvěřitelné manažerské schopnosti, protože Christo i Jeanne-Claude byli až do konce svých dní odpůrci reklamy a jakéhokoli způsobu sponzorování. Jejich tvorba měla ještě jednu výhodu: nikdy nevzbuzovala negativní pocity. Naopak, mezi diváky vyvolávala obdiv a nadšení, přinášela okouzlení novými výrazovými možnostmi a provokovala nové způsoby vnímání skutečnosti.
Mimořádný talent
Schopnost realizovat své nápady je důležitou součástí talentu. Kolik nadaných umělců zůstane jen u skic, či dokonce jen u představ! Ale na druhou stranu je dobré si uvědomit, že pro některé umělce je přemítání o jejich nápadech a vymýšlení projektů důležitější než konečná realizace, která je už tolik nezajímá, připadá jim podružná a už v tu chvíli se začnou ubírat jiným směrem. Jsou prostě různé typy tvůrců, některým stačí své představy jen naznačit a nezáleží jim na tom, jestli zaujmou širokou veřejnost, mnohem podstatnější jsou pro ně nápad a myšlenka. Jiní zase musí svou tvorbu dotáhnout do všech důsledků. Další jsou zároveň i výborní manažeři a dokážou své dílo zviditelnit a prosadit. Je ovšem smutné, když jim jde jen o to.
Christo se stal jedním z nejvlivnějších a nejúspěšnějších umělců druhé poloviny minulého století, v posledních letech ale už jeho tvorba na celkový vývoj tolik nepůsobila. Umění se prostě ubírá jiným směrem. Každopádně však jde o mimořádnou osobnost, kterých bylo a je v každé generaci vždy jen několik. Objevil se, podobně jako třeba Andy Warhol, ve správnou chvíli na správném místě se správnými schopnostmi. Byl aktivní do posledních chvil, nedávno se měl uskutečnit jeho další projekt. Pod látkou měl na několik dní zmizet Vítězný oblouk v Paříži, čemuž zabránila koronavirová pandemie. Prý se ale instalace jen odkládá na září, kdy tak umělcův tým završí jeho poslední dílo.
Inspirací k pozdějšímu Christovu dílu mohl být do plachet zahalený pražský Stalinův pomník, který po Chruščovově nástupu čekal na svou likvidaci
Lidé, kterých se přišlo podívat více než milion, jako by kráčeli po vodní hladině, most se lehce vlnil a velkolepá instalace přinášela nevšední a neopakovatelný zážitek