Poslední cesta Viléma Heckela
VPříhrazech na Turnovsku viděl lezce na skalní hraně a za nimi prostor. Potřeboval být blíž, a tak skákal z věže na věž. Zároveň tiskl spoušť. Když se dostal na Rakev, kam lezou machři jednou za uherský rok, vystřízlivěl. Dolů nemohl, zpátky také ne. „Ty pacholku, kam ses to dostal s tím fotoaparátem?“volali na něho horolezci. A stáhli ho na zem.
Nebo jiný příběh. Ve třetí Heckelově knize Hory a lidé (1964) ho v kongeniálním souznění s fotografiemi popsal spisovatel Ota Pavel. V kapitole Vysoké Tatry zachytil Heckelovu práci ve stěně takto: „Špičky bot má na skále, paty ve vzduchu, rameno vklínil do hory, jako by ji chtěl odtlačit. Uvolňuje ruku centimetr po centimetru a sundává rolleiflex. Rozepne pouzdro, aparát vtiskne do břicha a najde Svatoše v matnici. Nikde ani trochu slunce. Zmáčkne. Znovu a znovu. Film umí vyměnit poslepu, ale ne zde. Jenom ruličku vyndá, zalepí, vloží do kapsy. Svatoš postoupí dál a do ticha zamračené hory zní jako na jevišti jeho hlas: Vildo, zmiz! Přijde déšť!“
Heckel byl věrný svému krédu, že milovník přírody nemusí být fotografem, fotograf krajinář však musí být milovníkem přírody. Bez opravdové lásky prý bude vytvářet jen takzvané pěkné záběry, což je ovšem málo. Krajina i divák vyžadují víc.
Jak z popsaných dějů vysvítá, v Heckelově srdci bylo lásky k přírodě a hlavně k horám tolik, že tato vášeň utlačovala i jeden z nejsilnějších lidských instinktů, pud sebezáchovy. Vlastně se promítla i do jeho smrti. Jako dvaapadesátiletý byl ze všech účastníků osudné horolezecké expedice Peru 1970 zdaleka nejstarší. Však si také při aklimatizaci pod Huascaránem napůl žertem stěžoval: „Špatně spím a nechutná mi jíst. Je vidět, že už jsem dědek!“Ale být u toho musel. pro maminku.“Ema Heckelová se starala o domácnost v dnes již zaniklé plzeňské čtvrti Karlov. Když se vrátili v neděli večer z výletu, zatemnili v koupelně a všichni společně popisovali vyvolaný víkendový úlovek. Takový koníček nebyl ve dvacátých letech minulého století vůbec běžný a přivedl Viléma do ateliéru Aloise Chmelíka, u něhož se vyučil portrétním fotografem. Odtud zamířil do Prahy za novým žánrem, fotografií reportážní. Nejprve do firmy Indusfoto, kde se uvedl sérií momentek z pohřbu prezidenta Masaryka, publikovanou v obrázkovém časopisu Světozor.
V ateliéru Karla Drbohlava pokračoval jako reportér divadelní a pražské štace završil v roce 1940 podpisem smlouvy s agenturou Illek & Paul, v níž zvládl fotografii užitou a reklamní. Práce s osobnostmi napříč žánry ho zformovala ve všestranného a technicky brilantního umělce.
Jak vyfotit neděli
K dokonalosti mu chybělo už jen maličko – a to dohnal v říši průmyslu. Jako fotograf Zbrojovky Brno a Československé obchodní komory měl v hledáčku rozhlasové přijímače, ledničky, jízdní kola, mopedy, motocykly, automobily na výrobních linkách a u čerpacích stanic, ale také frézy, soustruhy nebo turbíny. Heckelovo erbovní heslo o lásce k přírodě lze rozšířit na lásku k životu. U snímků z hor to není problém, už jejich popisky (třeba Svatoš a Šimon ve stěně Hokejky nebo Tři muži jdou na Tři kopy) jsou „těhotné
příběhem“– ale kde ho najít při focení mopedu? I tohle Heckel dokázal. Sluncem nasvícený moped parkuje před telefonní budkou, za ním park a bílá oblaka, slečna telefonuje. Co asi říká? Nejspíš: „Kam si dnes vyrazíme, miláčku?“Heckel měl vyfotit moped, ale zvěčnil nezobrazitelné: neděli padesátých let.
Dokázal zachytit trend, který byl vlastní také Josefu Sudkovi nebo jiným světovým fotografům, jejichž tvorba snímky umělecké a propagační vůbec nerozlišuje. Vrcholkem Heckelova mistrovství byla invence, s níž v roce 1957 ztvárnil nový český automobil Škodu Felicii, jehož design patřil k evropské extratřídě. Využil návštěvy Miss Spojených států Charlotty Sheffieldové a nafotil vůz s pózující krasavicí v areálu Pražského hradu tak znamenitě, že inzerát s fotografiemi přesvědčil v USA ke koupi tohoto kabrioletu hned čtyři sta zákazníků.
V té době už byl členem Svazu československých výtvarných umělců a také volným fotografem, reklamními snímky si vydělával na cesty do hor. Se špičkovými horolezci začal lézt v roce 1953, za dva roky už dokumentoval reprezentační družstvo při zimním přechodu hřebene Vysokých Tater. Jeho pozici respektovali, ale rozhodně na něho nečekali.
Mezi fotografy, kteří se specializují na přírodu, patřil mezi světovou špičku. Vilém Heckel pro své obrázky dýchal: přestože byl velkým milovníkem života, pro dobrou fotku neváhal na skále nasadit krk. V jistém smyslu se mu právě tato vlastnost stala osudnou, když spolu s dalšími horolezci zahynul v Peru pod Huascaránem.
Táta byl pořád pryč
Oženil se a s manželkou Miladou a dcerami Evou a Helenou žil v Černošicích u Prahy. Doma se zdržoval vzácně: doprovázel horolezecké expedice, lezl, fotil, vyvolával. „Táta byl pořád pryč,“řekla novinářům paní Helena. „A pokaždé říkal, že tahle expedice je poslední.“
V roce 1956 vydal první samostatné fotografické publikace Naše hory a Cesty k vrcholům. K nim lze tematicky přiřadit i výše zmíněnou třetí, Hory a lidé. Záběry pocházejí výhradně z československých hor a jsou i s popisky bez výjimky zázračné. Labská bouda v jiskřícím prašanu( Činžák pro lyžaře), mlžný šumavský prales (Kudy chodili pašeráci) nebo jen pouhá kytka, ale s pootočenou hlavou (Zvědavý koniklec). Kdo kdy vyfotografoval vůni květin? Heckel to uměl.
Z první kavkazské expedice v roce 1958 vytěžil knihu fotografií Království slunce a ledu. V německé verzi vyšla jako Sonne über dem Kaukasus, v anglické s titulem Climbing in the Caucasus
(všechny 1960). Předmluvu londýnského vydání napsal sám John Hunt, šéf britské výpravy, která v roce 1953 poprvé dobyla Mount Everest.
Heckel byl věrný krédu, že milovník přírody nemusí být fotograf, fotograf krajinář však musí být milovníkem přírody. Bez opravdové lásky by vytvářel jen pěkné záběry.
Porota mezinárodního bienále Vittoria Selly v italském Trentu ocenila Heckelovo mistrovství zlatou medailí. V oboru horské fotografie nic prestižnějšího neexistuje.
S fotografií je to jako s textem, obrazem nebo symfonií; vždycky ji lze ztvárnit lépe. A Heckel nelitoval potu a občas ani krve, aby dosáhl co nejvýš. Stejně to v roce 1959 vnímala porota mezinárodního bienále Vittoria Selly v italském Trentu a ocenila jeho mistrovství zlatou medailí. V oboru horské fotografie nic prestižnějšího neexistuje, je to jako vyhrát mistrovství světa.
Druhou výpravu na Kavkaz v roce 1962 vtělil do dvou publikací, české Expedice Kavkaz (1965) a německé Als Bergsteiger im Kaukasus (1968). S kamarády reprezentanty také dvakrát vyjel do pákistánského Hindúkuše. Druhou cestu v roce 1967 zvěčnil v díle Schody pod vesmír (1970) a střihl si tam vlastní výstup. To bylo tak: nejprve Jan Červinka, Ivan Gálfy a tři další lezci vystoupili na nejvyšší vrchol Hindúkuše Tirič Mir (7 708 m) a vytvořili tak tehdejší výškový rekord. Při sestupu byli na dně, vrávorali, a Heckel lovil jejich každé klopýtnutí, úšklebek, gesto. Reakce papír nesnese, Červinka ho však poté vzal na sousední Dir Zom (6 875 m). To bylo zase Heckelovo maximum a fotograf mu za ně věnoval svůj rolleiflex.
Heckelův archiv čítá kolem dvaceti tisíc fotografií a lidé je viděli na desítkách výstav. V Československu vystavoval v každém větším městě, dále také v Německu, Afghánistánu, Maďarsku nebo Sovětském svazu. Také v Peru pilně fotografoval, 16. června měl mít výstavu v Limě. Některé z jeho snímků se dochovaly jen proto, že je stačil před katastrofou odeslat na československé velvyslanectví, a v knize Jana Suchla Cesta končí pod Huascaránem vyšly poprvé. Je na nich cesta podhůřím do Yungaye, Náměstí zbraní tamtéž, indiáni kmene Kečua na koních, kaktusy nad základním táborem, květy, miliony květů všech barev a také půlkruh stanů, nad nimiž se v neděli 31. května 1970 v 15:23 zavřela několik desítek metrů vysoká kamenná a ledová lavina. Ano, cesta Viléma Heckela do Peru byla definitivně poslední.