Striptérka ve vězeňském mundúru
Americká prozaička Rachel Kushnerová ve své novince zariskovala a odvážila se na hodně probádané území
Americká prozaička si pro třetí román svobodně vybrala vězeňské téma. A tak zatímco hlavní hrdinka Nočního klubu Mars za mřížemi dlouze sní o svobodě, sama Rachel Kushnerová se nechala v tomto ohraném tématu dobrovolně uvěznit. Protože vězeňských příběhů lze najít řadu, počínaje už Hrabětem Monte Cristem či Bídníky.
Román Rachel Kushnerové se tak odehrává v prostředí, které širší publikum dobře zná třeba ze snímků Brubaker, Útěk z Alcatrazu či z kingovských filmových adaptací Vykoupení z věznice Shawshank a Zelená míle. Jde o prostředí atraktivní, ale stejně tak vytěžené.
Vznik Nočního klubu Mars si vzhledem k tolik frekventovanému tématu lze snad vysvětlit tak, že se zkrátka jedná o nabídku ženou psaného románu o ženské hlavní postavě, jež se ocitá ve vězení. Tedy že jde o ženskou verzi příběhu, který tradičně známe z mužského pohledu. Obdobně se dají vykládat například díla afroamerických autorů, jejichž hlavními hrdiny jsou Afroameričané, a to zdaleka nejen ti současní, mnohdy se jde hluboko do otrokářské minulosti.
To se dá vysvětlit tím, že tato bolestná, hrůzná etapa byla dosud vyprávěna pouze z pohledu bělochů. Jistě se najdou hlasy, které řeknou, že ženy a Afroameričané – můžeme přidat i homosexuály – nyní využívají toho, že jsou na forhontě, a tak se především snaží bílým mužům, těm temným stínům minulosti, vnutit co největší pocit viny. Těžko někomu zakázat, aby si to myslel, ale stejně tak by bylo obtížné něco takového prokázat.
To, co je vzhledem k literatuře a k umění obecně podstatné, je tento detail: fakt, že nabídnu ženský, afroamerický či jakýkoliv jiný pohled, automaticky neznamená, že vznikne pozoruhodné umělecké dílo. Z vlastní minulosti naopak víme, že skutečnost, že spisovatel či režisér byl členem KSČ, ještě automaticky neznamenal, že nemohl stvořit zdařilé umělecké dílo. Druhá věc je, že takové dílo jistě nemohlo vzniknout tehdy, když se v něm účelově zkreslovala a přepisovala historie.
11. září s naším Bushem
Rachel Kushnerová (1968) se románem
Noční klub Mars (2018) představuje českým čtenářům poprvé. A jedná se o autorku velmi zdrženlivou, ukázněnou a pečlivou, jak naznačuje její bibliografie. První román Telex z Kuby publikovala až ve čtyřiceti letech, druhotinu Plamenometčíci o pět let později. Debut popisoval život Američanů v době Batistovy nadvlády nad Kubou, kterou ukončil Fidel Castro. Plamenometčíci jsou zase umístěni do New Yorku sedmdesátých let.
Noční klub Mars je časově umístěn do doby po útoku na „dvojčata“, kdy byl prezidentem George Bush. Člověk si tak skrze román Rachel Kushnerové uvědomí dvě věci. Jednak že v prezidentském křesle USA se střídají věru výjimeční rétoři-myslivny – debata Bushe s Trumpem by jistě zdobila každý silvestrovský program.
A jednak letmá zmínka o teroristickém útoku 11. září 2001 upomene na tehdejší dostihy, kdo o něm napíše první román. Akorát se žádný z nich nestal pamětihodným, neboť takhle konjunkturálně prostě výjimečné romány nevznikají. Romány vyprávějí o lidech, jimž do života leccos zasahuje, včetně teroristických útoků, ale nikdy to nesmí být obráceně – používat lidi-postavy jen k tomu, aby byly v románu probrány aktuální události či témata.
Tak to opravdu nefunguje, jak můžeme názorně vidět kupříkladu v novějších textech Petry Hůlové.
Ani tematické rozpětí románů Rachel Kushnerové – každý pes jiná ves – příliš nadějí nevzbuzuje. Jediný rozdíl, který lze při srovnání zaoceánské a tuzemské literatury vidět, je ten, že u amerického díla můžeme čekat, že půjde o text, jenž bude vybroušen, bude mít hrany, a tak v něm nebude nic přebývat – jde o důsledek tamních kurzů tvůrčího psaní. Pak je ovšem ještě otázka, jestli něco nebude chybět a nepůjde o chladný produkt, takovou leklou rybu dokonalých tvarů.
Prázdný psací automat
Nutno podotknout, že romány Rachel Kushnerové se opakovaně ucházely o prestižní americká ocenění, prokazatelného úspěchu ale dosáhl až Noční klub Mars, když jeho francouzský převod získal Prix Médicis Étranger, cenu určenou pro překladovou knihu. Což je velmi dobré doporučení, nicméně přesto buďme raději obezřetní a nenechme se zmást.
Už jsme naznačili podezřelý tematický rozptyl Rachel Kushnerové. Téměř to vypadá, že je výraznou reprezentantkou novodobého typu psaní. Dal by se označit za „herecký“: totiž že romanopisec načerpá nové téma stejně, jako si herec dočasně osvojí roli během zkoušení inscenace. Tedy že si všechno nejdřív nastuduje, následně to zužitkuje ve svém díle, a pak má opět prostor pro načerpání dalšího tématu.
Literát tak nepíše kvůli sebevyjádření, kvůli tomu, aby ze sebe psaním něco dostal, naopak se musí před samotným psaním nejdřív naplnit, neboť je prázdnou nádrží. To, co by se mohlo považovat za handicap, je dnes ovšem naopak často velmi ceněno – úžasně prázdný autor, který se dokáže při pilném rešeršování naplnit čímkoli.
Jako by se to rýmovalo se současnou hereckou prezentací autorů a knih. Předpokládá se, že literáti nebudou osaměle psát – to je přece nuda. Čeká se, že budou lehkovážně tlachat v talkshow, přičemž daleko lépe se moderátorům mluví o nějakém atraktivním tématu než o samotném psaní, to dá rozum.
A na festivalech, veletrzích a křtech zase spisovatelé předčítají – v dokonalém oděvu a vzorně učesaní – ze svých textů. Jelikož literatura strašně zajímá čím dál víc lidí, zvlášť když ji nemusí sami číst, protože to je příliš velká námaha. Takže, koukej mě bavit, pisálku, koukej mi ukrátit dlouhou chvíli!
Při takovém přístupu k literární tvorbě je autorské nastavení dokonce natolik profesionální či distancované, že spisovatel se dotyčným tématem, které považuje za atraktivní, a proto hodné zpracování, dokáže zaobírat někdy i několik let, přestože mu není nijak vlastní. A jeho vlastní skutečně není, jde vždy jen o to, který literát se ho zmocní dřív či kdo se aspoň jako jeho objevitel tváří. Motivací bývá vidina, že s takovým tématem bude dosaženo výrazného úspěchu.
Pouze dobře napsané
Rachel Kushnerová se v Nočním klubu Mars na několik let uvěznila ve vězeňském tématu. Evidentně si všechno dobře nastudovala a prokonzultovala, jak dosvědčují i poděkování na konci knihy.
Což je další aspekt tohoto přístupu k literatuře – za autorem stojí tým pomocníků. Na druhou stranu, možná by se „novodobý“typ psaní dal přirovnat k tvorbě historických románů právě Victora Huga či Alexandra Dumase.
Obavy z chladné hranatosti Nočního klubu Mars se nicméně brzy rozptýlí, protože americké prozaičce se podařilo vytvořit kapitoly opravdu disponující vypravěčskou energií. Zprvu vypráví sama Romy Hallová, později se přidává takzvaný vševědoucí vypravěč, který sleduje další, vedlejší postavy. Ale není to proto, že by Rachel Kushnerové došel dech, co se týče původního tahu Romy Hallové. A stejně tak rozbití vypravěčské jednoty nemá za následek pozbytí kompaktnosti románu.
Všechno zapadá do sebe a všechno letí velice rychle. Tak rychle, že čtenář ani nedokáže rozeznat, jestli je dopředu hnán umem americké prozaičky, či spíše zákrutami osudu Romy Hallové. Každopádně tento dojem z Nočního klubu Mars dává zapomenout na všechny možné domnělé námitky a román nabízí až onen pradávný čtenářský zážitek: jsem jen já a kniha a nic jiného mě v tuto chvíli nezajímá.
Jenže čtenář je nevděčná potvora, zvlášť když je zároveň takzvaným recenzentem. A tak se po zhltnutí románu vynoří další otázky či spekulace. Třeba zda Noční klub Mars nenabízí právě jen ono potěšení na jednu noc. Jestli to není výborně napsaná kniha z kategorie „přečti a zapomeň“. Jinak řečeno, román Rachel Kushnerové nabízí pozoruhodný zážitek, ovšem ten končí s poslední stránkou, a tak se zásadním dílem ve čtenářových očích asi nestane. Je to pouze dobře napsaný příběh… Ale co by za to mnozí jiní spisovatelé dali!
Moje San Francisco
A teď bychom si už měli říct nejen to, jaký románový příběh je, ale především zda se skrze něj autorka snažila i něco
Rachel Kushnerová sdělit. Romy Hallová je ve vězení na doživotí, protože zabila chlapa, který ji pronásledoval, slídil po ní, špehoval ji, nedal jí pokoj. Hlavní hrdinka Nočního klubu Mars pracovala jako striptérka v baru z titulu románu. A onen slizoun byl jejím – dobrým – zákazníkem. Ona mu „tančila v klíně“a on jí s tupou nadržeností dával jednu dvacetidolarovku za druhou.
Potom se Romy se synem kvůli tomuhle otrapovi dokonce přestěhovala ze San Franciska do Los Angeles, ale bohužel se dozvěděl i její novou adresu. Hned za ní vyrazil, aby si dojel pro smrt, kterou mu ta zoufalá žena dopřála. Je to věrohodný příběh? A je věrohodné to, jak americká justice s Romy zametla, přestože se vlastně bránila stalkerovi? Opravdu je to takhle nespravedlivé, necitlivé? Protože byla striptérka, která neměla na pořádného právníka? Protože se bránila nepřiměřeně? Nebo je to všechno jen kvůli tomu, že to takhle Rachel Kushnerová potřebovala ke svému románovému příběhu? Třeba i proto, aby vystupňovala nespravedlnost vůči nebohé ženě a matce, vůči jejímu dítěti?
Romy je totiž líčena – s průhledy do dětství a mládí – jako důsledek neúplné rodiny, necitlivé matky a následně celého prohnilého prostředí San Franciska, kde je to samý alkohol, drogy a násilí, zvlášť mezi nižšími vrstvami. Dokonce se tato striptérka s gustem posmívá sanfranciskému mýtu, efektním kulisám – všem těm prudkým uličním zlomům, tramvajím jedoucí do kopce a mostu přes zátoku, jak je známe třeba z Bullittova případu se Stevem McQueenem.
Rachel Kushnerová v románu Noční klub Mars nabízí skvěle napsaný poutavý příběh, navíc z atraktivního prostředí ženské věznice. Příběh sanfranciské samoživitelky Romy Hallové, jež čelí neodbytnému zákazníkovi, však zní nějak povědomě.
Román Rachel Kushnerové nabízí pozoruhodný zážitek, který se však zásadním dílem asi nestane. Je to „pouze“dobře napsaný příběh. Ale co by za to jiní spisovatelé dali!
V úzkém koridoru
Velmi věrohodně Rachel Kushnerová naopak popisuje vězeňské prostředí, aniž by prozradila svou nastudovanost tím, že by zbytečně říkala víc, než je třeba. Jediné, co poněkud skřípe, je fakt, že Romy přesto všechno vychodila střední školu, a nejen to, je chytrá a sečtělá. Ne že by to vyloženě drhlo, nicméně čtenáře opět napadne, že veškeré odkazy na knihy, které mimo jiné Romy čte a které jí nechává posílat vězeňský učitel, jsou v románu jen proto, že to tak autorka chtěla a potřebovala.
Dál by se dalo namítnout, že Noční klub Mars ukazuje Ameriku jako prostředí plné násilí, drog a alkoholu a jako prostředí, kde stát „pečuje“o občany teprve tehdy, když jsou za mřížemi…
Pro úplnost raději dodejme, že Noční klub Mars se ve své hře na závažnost rozhodně liší od světa prezentovaného ve filmech Quentina Tarantina či bratří Coenů, kde je veškerá ta buranská brutalita nejen nesmyslná a děsivá, ale zároveň i komická.
Rachel Kushnerová bere svůj příběh evidentně vážně, naštěstí ovšem zas ne natolik, aby nechtěně vyzníval směšně. Romy totiž není líčena ani jako jednoznačná vražedkyně, ani jako nebohá oběť. Zdá se tedy, že v Nočním klubu Mars chtěla americká spisovatelka opravdu především nabídnout atraktivní příběh z nevšedního prostředí. Ovšem podobných příběhů už byla skutečně napsána dlouhá řada…
Takže v jednom balíčku s vězeňským prostředím a příběhem člověka v extrémní situaci dostala Rachel Kushnerová i omezení, ve finále je autor takového románu nutně zahnaný do úzkého koridoru. Ponechat svou postavu v cele, nebo jí dopřát útěk? A má být útěk zdařilý, či nikoli? Víc možností skutečně není.