Důstojná náhrada za festival
Pražské jaro letos osvědčilo mimořádnou flexibilitu a schopnost nabídnout i v improvizovaných podmínkách řadu pozoruhodných programů. Mohli jsme zažít, co umožňují moderní technologie, ale také si položit otázku, o co podstatného nás připravují.
Po sedmnácti letech mělo letošní Pražské jaro končit Beethovenovou Devátou. Byl by to návrat k tradici, kterou si generace pamatují, a je pořád otázka, zda by se tato skladba neměla hrát na závěr festivalu častěji. Letos ale bylo všechno jinak. Pražské jaro uzavřel 4. června originální program ze dvou posledních Beethovenových kvartetů převedených do smyčcového orchestru. Jakub Hrůša dirigoval celou smyčcovou sekci České filharmonie, pro niž to byla výborná a potřebná zkušenost. A bylo pěkné slyšet ji v takto vyrovnaném homogenním zvuku.
Osobně se musím přiznat, že jsem na smyčcovou verzi Beethovenova předposledního kvartetu cis moll nikdy nedokázal přistoupit. Právě proto, že mám nade všechno rád originální verzi. Obsazení smyčcových serenád a koncentrovanost této hudby nelze beze ztrát spojit dohromady, ve velkých smyčcích prostě nemůže mít stejnou intenzitu. Poslední Beethovenův kvartet F dur, který je klasičtější a lehčí, vyznívá v této verzi mnohem lépe. Ale snad si i touto formou někdo dokáže najít cestu k pozoruhodnému hudebnímu a myšlenkovému světu pozdního Beethovena.
Historická Má vlast
Pražskému jaru se ovšem podařilo nabídnout živě streamované koncerty všech důležitých pražských orchestrů. Videopřenosy byly originální a režiséři spolu s kameramany se mohli radovat, že jim v záběrech kamer to publikum konečně nepřekáží. Zejména Zimní cesta Adama Plachetky z prázdného Rudolfina se možná zapíše do paměti svou atmosférou. Stejně tak Sukova Meditace na chorál Svatý Václave a Serenáda pro smyčce vedle Schönbergovy Zjasněné noci z potemnělého Obecního domu. Byla to hudba za stejné doby, ve které byl skvostný secesní sál postaven.
Pořadatelé dali prostor několika mladým dirigentům – vedle hvězd Jakuba Hrůši a Tomáše Netopila, jedním beethovenovským a jedním mozartovským vrcholem, to byl Jiří Rožeň s PKF, Tomáš Brauner s FOK a Robert Kružík se SOČR.
V programech se také podařilo vybrat řadu originálních komornějších kompozic, které se právě kvůli menšímu obsazení nehrají tak často. Prostor dostali mladí instrumentalisté, svůj ráz měl jak přenos Pražského jara z Brna, tak z Národního technického muzea.
Ročník byl vedle toho mimořádný tím, co vše se podařilo připomenout a zpřítomnit z bohaté festivalové historie. Začíná to už Mou vlastí. Jakkoli může být choulostivé uvést šest symfonických básní za sebou s šesti různými dirigenty, dramaturgům v České televizi se podařilo udělat průřez, který má svůj příběh a je sám o sobě jistou kronikou: od ještě černobílého Ančerla ve Vyšehradu přes Neumannovu líbeznou Vltavu z osmdesátých let, Kubelíkovu dramatickou Šárku z roku 1990, Peškovy lyrické České luhy a háje s Liverpoolským orchestrem či energického Bělohlávka s Orchestrem pražské konzervatoře až po Barenboima s Vídeňskými filharmoniky.
Trochu jiný dojem zanechává Devátá s Leonardem Bernsteinem z roku 1990, která je k dispozici jen na festivalovém webu, protože si dirigent nepřál trvale vysílatelný záznam. Dobře věděl, proč to dělá. Když se totiž odečte zcela výjimečná atmosféra přelomového ročníku Pražského jara, slyšíme zvukově velmi rozsypané provedení a vidíme filharmoniky s děsem v očích, aby se třeba nekonečně pomalá volná věta nerozpadla úplně. Málo platné, i charismatičtí dirigenti musejí toto dílo alespoň trochu zkoušet, Devátá je pro orchestr nevděčné a náročné dílo a dát dohromady důstojné provedení u nás nikdy nebylo lehké.
Kliknutí není poslech Úctyhodné je hlavně to, kolik živých koncertů se podařilo dát dohromady a v jaké kvalitě. Pakliže pořadatelé hlásí 1,2 milionu zhlédnutí, je to potěšující výsledek a jistá satisfakce – stejně jako velká součinnost s Českou televizí a Českým rozhlasem. Ale kliknout na něco a slyšet koncert, to jsou velmi různé věci. U streamovaných a zároveň rozhlasových a televizních koncertů se navíc těžko hledá, jaký má mít přenos celkovou tvář a „fazonu“. Poznalo se to nejvíc na moderování Ondřeje Havelky, jež bylo někde sympaticky civilní a vlídně kultivované, někde vtipné, bezprostřední, úsměvné, místy zas nadšenecky zaujaté až amatérské. A dojem se výrazně lišil podle toho, přes jaké médium jsme se právě připojili.
Nikdy se nedozvíme, kolik posluchačů si alespoň jeden koncert vyslechlo od začátku do konce – a kdo si v pohodlí domova umí opravdu vytvořit soustředěnou atmosféru na nějaké hudební dílo.
Osobně mě tato podoba festivalu vede k jasnému závěru: živý zážitek, ale i nutnost se po práci obléknout do svátečního a něco hodinu a půl soustředěně poslouchat, to všechno není jen společenská záležitost. Je to zcela nenahraditelná možnost kontaktu s uměním, kterou je potřeba pěstovat a nerozmělňovat ji všemožnými vedlejšími vlivy a technologiemi, jež nás tak zahlcují.
Autor je hudební publicista