Politická satira bez humoru
Boháč anoncoval, že se rozhodl vysmát vlastní tvorbě, sobě i světu, který ho obklopuje, a když začal, nastala karanténa. Ta podle něj absurditu současného dění posunula do dalších dimenzí. Základem jeho groteskního balábile je televizní reportáž pojednávající o odsunu asijských jelenů zpátky do jejich domoviny, neboť ohrožují jeleny domácí. A nyní všichni čekají, zda prezidement podepíše deklaraci potvrzující tento odsun.
Reportáž prostřihovanou různými vstupy expertů i uměleckým ztvárněním tématu jelenů sleduje z kuchyně partnerská dvojice (Lucie Trmíková a Saša Rašilov) a komentuje ji. Jejich komentáře i kuchyňsko-koupelnová extempore jsou bezpochyby nejvtipnější částí inscenace. Ranní úkony (reportáž začíná v šest ráno, aby se na protesty nedostavilo příliš mnoho lidí) nepostrádají humor a především oba herci „dabují“performery na scéně a dělají to opravdu barvitě a zábavně – a zdá se, že i pohotově improvizují.
Autorovi se nejspíš jména těch, kdo v jeho frašce vystupují, zdála ukrutně vtipná a příznačná – jako třeba kancléř Vít Zmrdoslav Kolouch PhD, zvěrozvěst Antonín Dukla, politici Jarek Daněk Jelenkura ml., Nacipindula Lamentos či divadelní kritici Jan Y Šmejda a Vladimír Pichulka. Jenže jsou spíš výrazem celkové křeče. Autor ve svém opusu vrší scénky odrážející snad vše, co dnes hýbe společností, resumé však jaksi chybí.
Od parodování klišé televizních reportáží a debat se Boháč odráží k dalším tématům: migraci, odsunu, genderu, korupci, Milionu chvilek. Avšak to, co má působit parodicky a zábavně, vyznívá hluše nebo je zbytečně přemrštěné.
Nijak zvlášť nevychází ani nápad s jakousi bizarní zaměnitelností postav – tanečníci často ztvárňují jinou postavu zepředu a jinou zezadu, také se snaží o gestické charakteristiky, které odrážejí zmechanizované vyjadřování, v němž si dnešek tak libuje. Boháč jako by stále těžko hledal míru, třeba kancléř Zmrdoslav nepřestává chrčet jako v posledním tažení (což je úžasný výkon, na němž si dabující herci likvidují hlas), ale sotva může být něco otravnější než jeho nepřestávající opakování spojení „dementuji, co jsem dementoval“. Autorkou kostýmů a masek je Petra Vlachynská
(na maskách se podílela i Paulina Skávová), která je nesmírně invenční výtvarnice, ale tady její kreace působí tak nějak přemrštěně a bez vtipu.
Boháč v Prezidementech paroduje i vlastní činění. Na scéně se objeví výstup tanečnice jménem Myrina Abrahamovič Čechová, který aspoň vtipně komentuje Lucie Trmíková. Pak ovšem dojde na kritické žvanění, jež provozují tři divadelní kritici. Jsou oděni v modré pracovní šaty a na hlavách mají papírové pytle z Lidlu a nepříjemně se sápou do kuchyně s komentujícími herci. Jejich skutečná jména si lze hladce dosadit, ale ani tady k řádné břeskné satiře nedojde.
Petr Boháč odkazuje touto divadelně-společenskou fraškou pojednávající o nesmyslné tuposti naší politické scény na svůj projekt Antiwords, jenž byl adaptací Havlovy Audience. Ten byl ale stylově čistý a sdělný a výborně se Havlovým textem inspiroval. Problémem Prezidementů není jejich pohybové ztvárnění, nýbrž hlavně bezobsažný text, který doluje grotesknost za každou cenu. A tak až na některé vstupy dvou činoherců je Boháčova inscenace především smrtelná nuda. A to je u frašky, neřkuli politické satiry dost nepříjemný zádrhel.
Prezidementi je nová autorská inscenace Petra Boháče a Spitfire Company, která chce být jakousi absurdní fraškou na současné poměry. Spojení činohry a pohybového divadla by jistě kýžený efekt mohlo přinést, ovšem to by text nesměl být tak nicneříkající chaotickou skrumáží nejrůznějších motivů současnosti.
Prezidementi
Koncept a režie: Petr Boháč Kostýmy: Petra Vlachynská Masky: Paulina Skávová, Petra Vlachynská Scénografie: Petr Boháč a Lucia Škandíková Hudba a sound design: Martin Tichý Jatka 78, premiéra 5. 6.