Krvavá noc a její historik
František Hýbl se zasloužil o to, že masakr na Švédských šancích zůstal v paměti veřejnosti
Před sedmdesáti pěti lety došlo na návrší zvaném Švédské šance u Horní Moštěnice poblíž Přerova k otřesné události: v noci z 18. na 19. června tam bylo povražděno sto dvacet žen, jednasedmdesát mužů a šestasedmdesát dětí.
Děsivý příběh začal na přerovském nádraží. Vedle sebe stály dva vlaky: jeden, ve kterém se z pražské vojenské přehlídky vraceli členové 1. československého armádního sboru, a druhý se skupinou obyvatel Dobšiné, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovy Lehoty u Žiaru nad Hronom. Byli mezi nimi karpatští Němci a Maďaři, ale i několik Slováků. Všichni cestovali domů ze severozápadních Čech, kam je německé úřady evakuovaly.
Konflikt vyvolali slovenští vojáci, kterým se zdálo, že mezi cestujícími v sousedním vlaku odhalili provinilce z doby Slovenského národního povstání. Skutečným strůjcem masakru však byl osmadvacetiletý poručík Karol Pazúr, původně knihvazač, člen ľudové strany a Hlinkovy gardy. Jako příslušník slovenské Rychlé divize bojoval po německém boku proti Rudé armádě, upadl do zajetí a zařadil se do vznikajících československých jednotek, v jejichž rámci vstoupil do komunistické strany.
Zločin a trest
Měl silné důvody k vylepšování svého profilu. Dal z vlaku vyvést údajné slovenské provinilce. Přestože prokázali nevinu a předložili o ní přesvědčivé doklady, nařídil téměř všem cestujícím, aby vystoupili, a spolu s důstojníkem Bedřichem Smetanou je hnali k obci Horní Moštěnice. Tam je dali postřílet. Oba se vraždění přímo účastnili, přičemž mezi oběťmi byly i děti docela malé, ba dokonce kojenci. Obyvatele nedaleké obce Lověšice potom Pazúr donutil, aby obětem vykopali hrob, a když se zdráhali, vyhrožoval jim zastřelením.
Vyšetřovat jeho čin se následujícího dne pokusil velitel sovětské posádky v Přerově, ale pachatele se zatknout nepodařilo. Teprve v roce 1947 se případ dostal před soud. Všechny lži obžalovaného žaloba vyvrátila. Nakonec se dovolával zákona č. 115 o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, který vstoupil v platnost v červnu 1946. Soud však tuto obhajobu odmítl, protože pachatel vědomě připravil o život děti a nevinné slovenské občany. Vrchní vojenský soud v Bratislavě ho odsoudil na sedm a půl roku. Obě strany se odvolaly. Odvolací instance – Nejvyšší vojenský soud v Praze – změnila v roce 1949 trest na dvacetiletý.
Za odsouzeného se přimlouvali čelní komunističtí činitelé. Klement Gottwald mu trest snížil na polovinu. V roce 1951 byl amnestován a propuštěn. Posléze působil jako vysoký funkcionář Svazu protifašistických bojovníků. Od doby, kdy byl uvězněn, byl činný jako agent Státní bezpečnosti. Zemřel v roce 1976. Jeho spoluviník Smetana za podíl na masakru souzen nebyl.
Do roku 1989 nebylo možné událost veřejně popsat a objasnit. Teprve v roce 1991 v časopise Historie a vojenství č. 3 vyšla studie Tomáše Staňka (1952) a Lubora Václavů (1950) Případ Přerov 18. 6. 1945. Masakr na Švédských šancích se jmenoval dokumentární film režisérky Jany Hádkové z roku 2000 a vznikl i slovenský filmový dokument Noc na Švédskom vale z roku 2007.
Karol Pazúr nařídil téměř všem cestujícím, aby vystoupili, a spolu s důstojníkem Bedřichem Smetanou je hnali k obci Horní Moštěnice. Tam je dali postřílet.
Vidíme-li nespravedlnost
Vpravdě životní úsilí věnoval případu historik PhDr. František Hýbl (1941). Studoval pedagogický institut v Olomouci a poté pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Učil v Olomouci a Litovli, ale odmítl souhlasit s výkladem sovětské okupace jako bratrské pomoci, odešel ze školství a od roku 1969 pracoval ve Vlastivědném ústavu Muzea Komenského v Přerově. Od roku 1992 jej řídil.
Od matky své příští ženy slyšel o hrůzné červnové noci poprvé. Začal o ní sbírat doklady už v 60. letech, protože vyznával Rousseauovu myšlenku, že „Vidíme-li nespravedlnost a mlčíme o ní, pášeme ji sami“. Stejně jako jeho kolega Tomáš Staněk silně prožíval každý objevený detail. Psychicky i fyzicky ho to vysilovalo, lékaři mu doporučili konfliktní téma opustit. Ani rodina nebyla jeho usilováním nadšena, zejména když v roce 1995 vydal v Přerově devětatřicetistránkový spis Tragédie na Švédských šancích v červnu roku 1945
a stal se adresátem anonymních vyhrůžek i hrozeb, že bude žalován.
V práci přesto pokračoval. V roce 2015 mu Statutární město Přerov uveřejnilo knihu o sto čtyřiceti dvou stranách pod názvem Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19. června 1945.
V roce 2017 obdržel Kříž za zásluhy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo. Doma ho odměnila lidská vděčnost: pozůstalí po karpatských Němcích mu při pietě v Přerově poděkovali za to, že se zasloužil o nalezení popela téměř sto padesáti povražděných žen a dětí, a tím umožnil jejich pohřeb.
Na Švédských šancích byl 17. června 2018 odhalen čtyřmetrový kovový kříž, dílo uměleckého kováře Jiřího Jurdy. Aktualizoval jej znázorněnými průstřely a trnovou korunou.
František Hýbl oslavil 10. června devětasedmdesát. Konkrétní obraz události, který podal, má daleko širší a hlubší dosah než lokálně moravský, český a slovenský. Pomáhá střežit dějinnou spravedlnost.