Konference
větší pochybnosti ohledně jeho přínosu pro vzdělání, ať už mělo jakoukoliv formu, ve spektru od „hi-tech“každodenní online výuky až po pouhé zadávání domácích úkolů ve všeobecně známé podobě. Měl jsem ve svém okolí možnost sledovat obě krajní varianty a ještě nějaké mezi nimi, a zejména pak jejich výsledky na poli vzdělávacího přínosu od anglických slovíček přes řešení rovnic až po tělocvičnou zdatnost. Tyto výsledky se – vcelku bez ohledu na konkrétní formu výuky či předmět – pohybovaly daleko pod úrovní očekávanou od běžné výuky. Rovnou dodávám, že to není žádná stížnost a už vůbec ne výtka, danou situaci prostě jinak rozumně řešit nešlo. Věc je spíše v tom, že bychom si z toho podle mého názoru mohli, a dokonce i měli vzít poučení přinejmenším ve dvou bodech.
Prvním z nich je zmírnění optimismu ohledně toho, jaká pozitiva by mohl přinést přechod vyučování z prezenčního na online. Řada by se jich jistě našla, ale všechna by zcela evidentně byla za – nepřijatelnou – cenu zhoršení kvantity i kvality toho, co žákům uvízne v hlavách. Ať si teoretikové pedagogiky říkají cokoliv, je jasné, že studijní kázeň prostě vyžaduje jisté vynucení, jehož se daleko snadněji dosáhne ve školní třídě.
Tím druhým a hlavním bodem pak je, že se ukázala neudržitelnost novodobé mantry, že „memorování faktů“je v dnešní době už překonané, neboť si každý vše snadno najde na internetu. Háček je totiž v tom, že je potřeba vědět, co hledat (a to vůbec nemluvím o tom, co všechno se přitom najde…). Jistě je možné si vyhledat, jak vypočítat délku přepony – jenže na to je nutné aspoň tušit existenci Pythagorovy věty. Pro dohledání nějakého detailu ze života českých králů je dobré vědět, že ve středověku nebyla naše země republikou. A tak bychom mohli pokračovat v libovolné oblasti (nejen) školního vědění. Prostě i dnes je a přinejmenším do doby, kdy budeme kromě mozku nosit v hlavě i čip, zůstane potřeba, aby školní vzdělání poskytovalo klasickou kostru vědění – ta možná může být o něco málo řidší, než bývala před 50 či 100 lety, ale představa, že výuku faktů je možné radikálně redukovat, se v praxi ukázala jako zásadně vadná.
KAREL OLIVA