Poezie bez Krále
ovšem nejrůznější denominace: na jedné straně Vratislav Effenberger, Zbyněk Havlíček nebo Stanislav Dvorský, na druhé pak Milan Nápravník a Věra Linhartová. K vlastní poetice se Král dopracoval díky odchodu do Francie v září 1968. Obecně postsurrealismus, konkrétně pěší metafyzika. Všednost vnímaná jako zázrak, ovšem vždycky s temným filtrem, lehce výhrůžným stínem na obzoru. Všednost ohledávaná mezi dvěma jazyky (češtinou a francouzštinou), mezi dvěma zkušenostmi (nesvobody a svobody), mezi minulým a přítomným.
Vlastizrádné východisko
Ve Francii se Král mohutně nadechl. Zatímco jeho texty z druhé půle 60. let, publikované třeba v manifestačním Surrealistickém východisku 1938–1968, trochu úpějí pod přemírou stylizace, studie ze 70. a 80. let, sebrané třeba pod hlavičku Konec imaginárna, mají úplně jinou dynamiku. Jsou svěží, uvolněné, plné radosti z nečekaných setkání, objevů a rezonancí, ať jde o filmy Wima Wenderse, literaturu Petera Handkeho, nebo výtvarné projevy Wolse. Už žádné velké cíle někde v budoucnu, ale prožitek teď a tady, mezi konkrétními lidmi a věcmi; už žádné velké příběhy, které by obsáhly celek, daleko víc poví fragment, útržek, koláž.
Exil ukázal Královi nový směr v myšlení, ale otevřel před ním taky nové cesty: do New Yorku za Jiřím Voskovcem, do Benátek, do kanadského Québeku, do Latinské Ameriky. Ve Francii a po světě Král především žil, po devětaosmdesátém a hlavně po
Odvaha i drzost
Králova síla, původnost jeho vidění ale vynikne spíš v drobnějších věcech, jako v titulech Láska k Benátkám (spiklenecký pohled za kulisy města zdupaného hordami turistů), Zpráva o místech (vyznání zašlé kráse míst, domů a ulic evropských měst), Základní pojmy (přehlídka základních stavebních kamenů básníkova světa) nebo ve studii věnované Voskovci a Werichovi Hvězdy klobouky. Anebo úplně jinde: v Králových překladech z češtiny – a do češtiny. Svou vlastní verzi dějin české poezie od druhé války po rok 2000 nabídl v antologii, která vyšla před osmnácti lety u Gallimarda; českému čtenáři pak tlumočil ve výborech básně surrealisty Andrého Bretona nebo dadaisty Tristana Tzary.
Po Petru Královi zůstalo velké dílo. Bohaté a různorodé. Dá se v něm číst na přeskáčku, na mnoho způsobů, dá se v něm objevovat při druhém či třetím čtení. Má potenciál. A nedá čtenáři nic zadarmo. Soustavně provokuje: intelekt i emoce. V tom psaní je odvaha i drzost. Vlastnosti, které jen tak nevyvanou...
Autor je literární a výtvarný kritik