Přišla řada na kozáky
houba je v jeho očích živý tvor. Proto je zcela běžné, že názvům hub (zejména v některých pádech) přiřazuje životné koncovky: našla jsem kozáka (nikoli kozák), uklouzla jsem po klouzkovi (nikoli po klouzku) atd. Uvedená variabilita koncovek není systémová, a tudíž k tomuto jevu nesystémově přistupují i slovníky. Například u kozáka
zachycuje novější Slovník spisovné češtiny ve 4. pádě pouze životnou koncovku -a (a samotné slovo dle něj může být životné i neživotné), starší Slovník spisovného jazyka českého uvádí životné i neživotné zakončení (kozák, kozáka),
avšak slovo jako takové hodnotí pouze jako neživotné. U klouzka, resp. klouzku, pak SSJČ životné koncovky vůbec nepřipouští. Ještě jinak je to například u slova hřib: SSČ připouští obě koncovky bez hřibu, bez hřiba, a to bez stylového rozlišení. SSJČ životnou koncovku -a sice také připouští, ovšem s poznámkou, že jde o expresivní výraz. Expresivní povahu mají téměř vždy také životné tvary 1. pádu množného čísla: klouzci (oproti náležitému klouzky), kozáci (oproti kozáky). Hřiby mají vzhledem k hláskovému zakončení pouze podobu neživotnou, nicméně zdrobníme-li je, snadno utvoříme tvary jako hříbečci či hříbečkové. Vzhledem k expresivní povaze životných tvarů 1. p. mn. č. se nedoporučuje jich užívat ve formálnějších projevech: narazí-li však člověk v lese na krásnou houbu, jistě si s formální správností tvaru nebude dělat starosti a naopak dá přednost citově zabarvené variantě.
Kolísání v životnosti či nesoulad mezi skutečnou životností a životností gramatickou ostatně není nic ojedinělého. Lze to demonstrovat na čtveřici slov sněhulák–kůň–rodič–ledoborec: sněhulák je věc neživá, ale skloňujeme ji (a shodu řídíme) podle životného rodu pán (udělat sněhulákovi nos, sněhuláci táli). Hodně specifický případ tvoří slova kůň a rodič. Obě jsou životná, ale v 1. pádu množného čísla mají neživotné koncovky: koně, rodiče (koňové a rodičové říct lze, ale nejde o neutrální jazykový prostředek). Ledoborec je pro změnu takový obojživelník; může být jak životný, tak neživotný, a to bez stylového rozdílu: ledoborce pluly i ledoborci pluli. A nejspíš absolutním přeborníkem je slovo den, které má v množném čísle hned tři možné tvary: dny, dni (pozor, oba tvary jsou neživotné) a dnové (životný, již velmi zastaralý a velmi básnický tvar). Nuže, nezbývá než doufat, že jsou před námi úspěšní houbařští dnové!