Viru se nebojíme, to spíš papírování
Stačí jen pět minut pobytu v tenkém igelitovém plášti a už mi po zádech stéká kapka potu. Jak v takovém obleku mohou sestřičky na odběrových místech vydržet celé hodiny, netuším. „Já vylézám z ochranného skafandru vždycky úplně celá mokrá. A to přitom díky svým zkušenostem patřím k těm rychlejším,“směje se Martina Vršková, která (nejen během epidemie) vede odběrový tým společnosti Synlab. Ochranný štít, respirátor, gumové rukavice a přiléhavé zakončení rukávů a nohavic jsou samozřejmostí. A tam, kdesi na nosní sliznici pacienta, cesta vzorku potenciálně obsahujícího virus způsobující onemocnění covid-19 teprve začíná.
Procházím křídově bílými chodbami laboratoří v pražské čtvrti Veleslavín. Vypadají jako nemocniční. Lidé se tu sice přímo neléčí, ale lékaři by se bez zdejších pracovníků stejně neobešli. Aby mohli svým pacientům pomoci, potřebují totiž výsledky testů, jež se z různých zdravotnických zařízení vozí ve velkém právě sem. Podobně jako v dalších laboratořích, i v Synlabu si po úderu nákazy novým typem koronaviru prošli malým očistcem.
„Strach z viru jsme neměli. Běžně pracujeme i se vzorky s infekčnějšími chorobami,“krčí rameny drobná laborantka Markéta Veselá, která zrovna obsluhuje robotický stroj, jenž pomocí pipety přemisťuje nasbírané vzorky do jednotlivých malých zkumavek. „Jen ty pracovní směny byly horší, v práci jsme občas byli i dvanáct a více hodin v kuse,“líčí, když se ohlíží za vrcholem epidemie.
Veselé a jejím kolegům prošlo od 16. března, kdy s testováním začali, denně rukama až 800 vzorků „podezřelých“na koronavirus. V úhrnu jich do půlky června otestovali přes 25 tisíc. Výsledky potřebovaly nejen ambulance, ale i nemocnice, jež musely před operací otestovat pacienta nejdéle 48 hodin předem.
Přitom ostatní onemocnění si kvůli tomu, že vypukla globální pandemie, dovolenou nevzala – i nadále tak bylo potřeba testovat i jiné než covidové vzorky.
„Na počátku nám na testování koronaviru stačilo šest laborantek, záhy jsme však museli posílit tým o laborantky z bakteriologie a imunologie, abychom nápor vůbec zvládli. Tři týmy, každý po čtyřech lidech, se střídaly v osmihodinových směnách, pracovalo se i o víkendech. Další skupina lidí vzorky přijímala, rozbalovala a zapisovala, vysokoškolské analytičky je vyhodnocovaly a lékaři validovali,“vysvětluje během prohlídky laboratoře její vedoucí Táňa Lázničková.
V časech nejmasovějšího šíření viru docházeli pracovníci do laboratoří již na šestou či sedmou hodinu ranní a odcházeli zpravidla okolo desáté večer, ale i o půlnoci.
Slzy za štítem
Byli to právě pracovníci laboratoře, kdo u vzorků přidělených k analýze jako první znali ortel nad pacientem. „Pozitivní vzorky mě nestresovaly a ty negativní jsem nijak neslavila. Jen jsme se to společně snažili přestát,“ohlíží se úseková zdravotní laborantka Gabriela Čacká, které se líbilo, jak krize dokázala lidi ještě více spojit. Zkušenost ji naučila striktně oddělovat emoce a práci. U jiných laborantek tomu ale bylo jinak, pozitivní výsledek na covid u vzorků starších lidí čas od času způsobil, že se za ochranným štítem v očích některé objevila slza.
Když řidiči svozů začali v březnu přivážet vzorky potenciálně infikovaných, byla na nich znát značná nervozita. „Není divu, šlo o jejich vůbec první kontakt s odběrovými týmy v ochranných skafandrech, což je samozřejmě trochu děsilo. Reálné obavy mít ale nemuseli, chránění byli hned od začátku dostatečně,“popisuje genetik a mikrobiolog Libor Staněk.
Odběry získané od pacientů s podezřením na nákazu koronavirem měly zkrátka zvláštní zacházení. Vzorky dosud chodí přes příjem odděleně a jsou rovnou přemisťovány do takzvaného laminárního boxu, speciálně pro ně vyčleněného. Vzduch z něj je proháněn přes speciální filtry a neustále odsáván. Nic nebezpečného tak nemá šanci dostat se z boxu ven.
V takovém prostředí je personál opatří štítky, zaeviduje čas přijetí i další podrobnosti, zadá do laboratorního informačního systému a jejich sága pokračuje.
Odběrový materiál, který do laboratoře dorazí, se skládá ze štětečku, jímž se na odběrovém místě provádí stěr sliznice nosohltanu, a látky fungující jako stabilizační médium, jež biologický materiál ze stěru „zakonzervuje“. Právě tekuté médium obsahující virové částice se používá pro separaci nukleových kyselin z viru a na samotné testování. Tady už přichází na řadu neomylná ruka robotických strojů, s nimiž dříve pracovala laborantka Markéta.
Přístroj separuje z tekutiny nukleové kyseliny, v našem případě RNA, tedy genetický materiál koronaviru. Chemicky naruší jeho proteinový obal, čímž ho zlikviduje. Tekutinu rozdělí do malých zkumavek, kde k nim přibudou ještě látky zvané reagencie, jež pomohou genovou stopu viru ve vzorku nalézt. Teprve v této fázi dochází k samotným testům PCR, což je zkratka pro proces pojmenovaný jako polymerázová řetězová reakce. Ve stroji, který není větší než běžný stolní počítač, se v jeden moment kultivuje až 96 vzorků. „Ostatky“koronaviru v podobě RNA se v přístroji namnoží a ten je díky tomu zachytí.
U lékaře do 40 minut
Od chvíle, kdy systém upozorní na pozitivní nález, do momentu, kdy je o tom zpraven lékař, který žádanku na vyšetření daného pacienta poslal, uplyne vždy zhruba 30 až 40 minut. Celá cesta každého jednoho vzorku laboratoří trvá čtyři hodiny. Pokud by místo strojů separovali nukleovou kyselinu lidé, což se u urgentních vzorků skutečně děje, bylo by to ještě o zhruba hodinu a půl rychlejší. Jenže to by při tak velkých objemech testů bylo potřeba na úřadech práce shánět celé pluky laborantů, které se v Česku pochopitelně nenacházejí.
„Samotné testování nám vlastně těžkou hlavu nedělalo, přizpůsobili jsme se celkem rychle,“říká mi v místnosti s PCR přístroji Staněk. „Paradoxně nám nakonec nejvíc stresu způsobila administrativa,“říká pobaveně. Jakmile některé vzorky vyšly pozitivní, bylo potřeba to ihned zanést do systému, který propojoval hygieniky, laboratoře a ministerstvo zdravotnictví.
Totéž je čeká i na podzim. Podle Staňka mělo Česko na jaře ještě štěstí, jelikož se hlavní vlna koronavirové nákazy nepotkala s chřipkovou sezonou. Na podzim nás však může srazit nepříjemná kombinace. „Snad si lidé ponechají návyky, které během epidemie získali. Virus tu přes léto zůstane, a tak bude na podzim každý kašlající pacient považován za potenciálně nakaženého koronavirem. Testování by tak mohlo být ještě masivnější,“obává se mikrobiolog a chválí snahu svého zaměstnavatele upozorňovat veřejnost na rizika onemocnění covid-19.
Při debatách o případné druhé vlně epidemie zaměstnancům laboratoře vždy mírně klesají pohledy a lehce si povzdechnou. Na plné obrátky jeli už teď, v kombinaci s chřipkovou sezonou by je čekal ještě náročnější program. „Občas se na lidi v laboratořích zapomíná,“říká trochu smutně Čacká. „Ale teď už o nás lidé vědí. Jestli to přijde znova, budeme připraveni ještě lépe,“dodává sebevědomě.